Facebook stránky galerie CS DE

Per man ent fór ent per for man`s

Text kurátora


Permanentní robota aneb Per-fór-meři ve Zlíně

text: Vojtěch Skácel

Výstavě Per man ent fór ent per for mans předcházel týden uskutečněných performativních výstupů pozvaných autorů, kteří se v roce 2015 předvedli v žánru performance ve veřejném prostoru města Zlína. Konalo se tak během měsíce září a výstava v galerii Kabinet T. trvala do poloviny října. Výběr autorů byl úzce spjat s uměleckou formou performance. Spojujícím tématem měl být a byl vtip, nadsázka i humor, který autoři ve své tvorbě používají. Většina umělců buď vzájemně spolupracuje, nebo je sbližuje aktivní činnost v menších alternativních či nezávislých galeriích ve Zlíně (Helena Ťapajnová, Vojtěch Skácel, Galerie Garáž) či blízkém Brně (Kateřina Olivová, Galerie Umakart, a David Helán, Galerie Klubovna). Smyslem uspořádaných událostí, jak název říká, byl permanentní fór, je jedině komická akce, jež nás smí přesvědčit o smysluplnosti dalšího trvání, nebo zániku po konkrétní živé akci. K přiblížení osobností i tvorby jednotlivých autorů bude nejlépe je jednoho po druhém představit. Na celý „minifestival“ performancí bylo pozváno 10 autorů, s výjimkou jedné autorky americké: Erin Gigl (* 1984), Vít Čechmánek (* 1984), David Helán (* 1979), Radek Herold (* 1979), M. Karel Klusoň (* 1990), Tereza Kovářová (* 1991), Kateřina Olivová (* 1984), Petra Strá (* 1979), Vojtěch Skácel (* 1983), a Helena Ťapajnová (* 1991). Jejich denní životní aktivity jsou vždy do jisté míry propojeny s jejich tvůrčí činností. Čím žijí, co a jak reflektují performancí v situaci běžného reálného života, vsazením se do role herce - performera, někdy více autora - neherce, přenašeče konkrétní vymezené informace i myšlenky formou hereckého předvedení, které může a nemusí být divákem pochopeno; Fór formou formulace vtipu pokračujícího až v happening.

Další důležitou a nedílnou součástí prezentace výstavy byla autorská role „kur-autora“. Kur-autorství znamenalo, že každý autor byl sám sobě v jiné úrovni autorství i kurátorem; kur-autor: slepičící se druh autora, alespoň dle slovníkových textů Davida Helána, který ve své tvorbě navazuje na konceptuální tendence druhé poloviny 20. století. Rozptyl jeho tvorby je velmi široký. Zahrnuje nejrůznější performance, video-performance, akční umění, instalace, práci s fotografií, novými médii a jejich fúzemi, ale i práci s textem. Příznačné pro Helánovu práci je využití dadaistických principů, spontánní bezprostřednosti, experimentu a humoru. Pro společnou akci přizval Helán do Zlína Erin Gigl, která je původem z amerického Chicaga, ale žije a tvoří v Marseille. Pro ně oba a jejich dvě další performance bylo důležité téma města Zlína a podzimní melancholie „zažívání“ Jasnovidci a konfrontace s tématem „fenoménu Baťa“.

Autorům, kteří se pohybují právě v menších galeriích, je samokurátorství specificky vlastní a prezentace je o to více autorsky bytostnější. Odstranění role „běžného“ kurátora výstavy je a bylo pro autory velmi zajímavým a přímým postojem ve formování a určování podoby práce, prezentace performance a výsledné instalace. U takového druhu živých akcí je nejlépe je vidět, účastnit se a zažít. Videodokumentace je bezesporu velmi důležitá, ale u konkrétních performancí může být vyznění mírně zkreslující.

PERMANENT RAW ([ro:]) BOTA je soubor akcí vzniklých prací tří aktérů (Čechmánka, Klusoně a Stré) a editorky Terezy Kovářové z Ostravy, absolventky Ateliéru audiovizuální tvorby na FMK Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Tereza Kovářová je neustále v pohybu. Žije tak, jak by mohla žít, a tvoří o tom filmy. Vytvořila Skoro úplně vymyšlený film na motivy básně od Charlese Bukowského o vztahu existujícím v podobě iluze o něm, a deziluzích ze vztahů neiluzivních. Dále film Zoo o lidských exemplářích v kupé vlaku, o jejich setkáních a míjeních. Hraje si s vnímáním o představách a potřebnosti přímé lidské komunikace, které se tak lehko vyhýbáme. Natočila film, jako by svět byl film. Její závěrečná performance, editace materiálů, stává se aktem vysvětlování pointy fóru, ať už jakkoliv špatného a nedobře mířeného.

Petra Strá jezdí na kole a recituje básně. Její poezie někdy vyvolává dojem jazyka in statu nascendi, kdy se běžná slova teprve rodí z předjazykové, dosud neartikulované materie, a silně evokuje folklorní kořeny, jazykovou magii, zaříkávání. Napsala sbírku Volavka (Host, 2014). Dokončuje nový rukopis Vríka. Strou zajímají univerzální a superabstraktní roviny, kde jazyk už nemá místo, a kde přesto vyjádření konkrétní emoce jazykovým klíčem, je-li přesné, nabývá nečekaného silového pole.

Martin Karel Klusoň je Vandrák, Country Bůh a Lump. Narodil se v Litomyšli a vyrůstal na pomezí Vysočiny a Sudet. Jeho jazykem je architektura, loutkářství, text, kresba, zvuk, cirkus, tanec, světlo. Vypráví příběhy prostorů, staví noclehárny a trucovny a dělá všední zázraky. To vše pohybem.

Vít Čechmánek kácí stromy, snaží se zachytit moment, který už dávno proběhl, s výkladem si nedělá starosti, každý dle něj poslouchá své.

Kateřina Olivová je umělkyně, performerka, videoartistka, kurátorka, kojící aktivistka a matka. Absolvovala ateliér tělového designu na FaVU VUT Brno (pod vedením Jany Prekové a později Lenky Klodové), nyní studuje postgraduál u Lenky Klodové na téma umění a mateřství. Kateřině je vlastní intenzivní, osobní, hédonistické pojetí tělesnosti, humor, feminismus a feminita, trapnost a radost ze života. Svou zlínskou akci zakončila lehce provokativně, neoděná, procházkou parkem.

V prostoru galerie autoři vytvořili komorní a ucelenou instalaci, kdy jednotlivé předměty nebo objekty byly smíšeny s videotechnikou. Dospěli k jakémusi naředění prezentace – nejen holé dokumentace videí s volným použitím předmětů jako součástí objektů a instalací. Propojení čisté digitální techniky převážně uniformně čistých LCD obrazovek s předměty řemeslného užití (žebříků, malířských sušáků na natěračské práce atd.) působilo ve výsledku celkového pojetí prostoru galerie velmi neformálně. V zadní části galerie byly k zhlédnutí také větší nástěnné projekce, dokumentované v 32. budově areálu Svitu, z performancí Heleny Ťapajnové a Radka Herolda. Ťapajnová pracuje se sklem, porcelánem, řemeslnou výrobou a autorským designem, ale věnuje se také volnému umění, performanci a galerijnímu provozu. Tématem její tvorby jsou vzpomínky na dětství, zahradu a skleník, otce a jeho domácí vynálezy. Helena často hledá estetiku v neestetice. Objekty, které vytváří, v sobě skrývají poetiku, křehkost i absurditu a zanechávají v divákovi potřebný pocit znepokojení, který objekty vzdaluje od čistého estétství užitého designu. Dalším tématem je pro Helenu konstrukce, budování a produkce. V kontrastu k tomu stojí dekonstrukce. Tomuto tématu věnovala také performanci nazvanou Shelter.

„Obklopena ničím jako svojí hranicí, nic, co by se rozplývalo, nic nekonečně rozlehlého, ale naopak uzavřená v určitém prostoru jako určitá síla, ne však v prostoru, který by někde zel do prázdna a prázdnem, ale síla všudypřítomná, hra sil a vlnění sil současně, jedno i mnohé, které se hromadí a z kterého zároveň jinde ubývá.“ (doprovodný text k performanci)

Radek Herold je hudebník-multiinstrumentalista, zakladatel a člen audiovizuálního sdružení Opuka, který se zabývá multimediální prezentací audiovizuálních výtvarných zážitků.
Pro tuto přehlídku, učinil performanci Lov, která byla založená na jeho pohybu a sběru zvukových stop mikrofonem a přístrojem, jejž nesl na zádech. Heroldův přístup byl velmi minimalistický, s použitím vrstvení audiostop v podobě hudebního industrial-noisu.
Celková instalace a atmosféra v galerii působila spíše dojmem nočního klubu, ale o to byl výsledek procesu přeměny galerie typu „white cube“ v prostředí méně čitelné, takzvaně z očí do očí, příjemným experimentem i osvěžením. Slovy autorů: „Performance je život a život je permanentní robota.“ Přeji Zlínu více takových výstav a představení, více performancí, více um-akcí, aby vody silně tryskaly v řádu kreativity. Děkuji všem přizvaným autorům a spolupracovníkům a galerii za nabídku exteriérového zpracování Soklu u galerijní budovy: „Moravský dekor, moravská antika, valašský zen, valašský zro-zen. Zlín je město zenu, je to město mrakodrapů, betonových soklů, zřícených snů a valašské tradice. Vojtěch Skácel propojuje současnost s tradicí, minulost s budoucností do jednoty dekorativní malby.
V soklu je přítomen valašský dekor, v soklu, jenž je sloupem času, je snovým torzem toho, co zbylo, a toho, co nabývá, toho, co je nepřetržitě zpřetrháváno a spojováno skokem osudu do valašské propasti… tam někde na konci je vidět světlo – kořen v útrobách moravských mrakodrapů.“ (cit. Filip Machač)

 


Galerie Kabinet T. © 2008 - 2017 |  CZ | DE

Státní fond kultury ČR Ministerstvo kultury ČR Statutární město Zlín Česko-německý fond budoucnosti CREAM Real Estate IS REKLAMA TRINITAS ArtMap