„Jak mohou lidé žít bez nějakého smyslu, že existuje nějaká nedosažitelná pravda nebo konečný žebříček hodnot? (…) Už si nemyslím, že je to jen přechodná fáze a že přecházíme do nějakého dalšího ustáleného období. Myslím, že jsme kulturně ve fázi permanentní revoluce.“

Stuart Hall (1932–2014)

britský teoretik kultury

A Bůh řekl: „Hle, dal jsem vám všechny byliny vydávající semeno na celém povrchu země i každý strom, na němž je ovoce vydávající semeno. To vám bude za pokrm. Také veškeré polní zvěři, všem nebeským ptákům i všemu, co leze po zemi, zkrátka všemu, co má v sobě život, jsem dal za pokrm všechny zelené byliny.“ 

Bůh viděl všechno, co učinil, a hle, bylo to velmi dobré! …

… Jako by rostliny už od momentu Stvoření neměly samy o sobě žádnou hodnotu a byly odsouzeny pouze ku prospěchu ostatních živých tvorů.

Revize tohoto hierarchického přístupu k přírodě nastoleného v knize Genesis Starého zákona, je dlouhodobě ústředním tématem Adama Vačkáře (1979), autora s univerzální uměleckou zkušeností načerpanou za studijních i tvůrčích pobytů v Evropě, Africe i Asii. „Rostliny formovaly dějiny lidstva.  Určovaly trasy zvěře a tím i pravěkých lovců. Ceněnou kořistí dobyvatelských výprav byla vzácná koření a rostlinná barviva. Brambory, kukuřice, fazole a další plodiny z Nového světa nasytily obyvatelstvo Starého kontinentu a umožnily tak jeho nárůst. Masivní pěstování tabáku, cukrové třtiny a bavlny v Severní Americe zase vedlo k odlivu obyvatel z Afriky a upevnilo otrokářský řád… Náš život je ovlivňován, možná i ovládán rostlinami,“ tvrdí Vačkář.

Za prapříčinu globální ekologické krize považuje sebestřednou optiku Homo sapiens, který na přírodu aplikuje pouze měřítka vlastního užitku a na základě této omezené perspektivy páchá i dobře míněné pokusy o její záchranu. Vačkář se snaží tento postulát svrhnout a volá po dekolonizaci a emancipaci rostlin.

Tato strategie vyplývá z experimentálního filmu, který nabízí nejen klíč k instalaci v Kabinetu T., ale i k autorově širší tvorbě.
Hlavním protagonistou jeho projektu Herbárium se stala rozporuplná bylina Bolševník velkolepý (Heracleum Mantegazzianum), který byl do Evropy přivezen z Kavkazu na začátku 19. století, aby se stal exotickou okrasou královských zahrad v Londýně. Bolševník je ale rychle se reprodukující invazivní rostlina, která sleduje zcela jiný evoluční plán než stát se pokornou dekorací. A tak záhy expandoval do volné přírody a destabilizoval přirozenou situaci lokálních rostlin. Jestliže květy v kultuře symbolizovaly vždy takřka výhradně pozitivní hodnoty - lásku, nevinnost, víru, nový život… bolševník se naopak stal obětí morálního odsudku. Obecně je vnímán jako invazivní nepřítel, proti kterému je nutné bojovat nejlépe motorovými sekačkami a jedovatými postřiky. Příroda ale není žádné muzeum, kde by vše rigidně dlelo na přiděleném místě. Ekosystém je živoucí organismus, který se neustále proměňuje, upozorňuje Adam Vačkář, který bolševník rehabilituje a v Herbáriu buduje jeho „svatyni“.
Několikametrové rostliny suší a lisuje a polámané stvoly pokrývá vrstvou kovu (stejně jako fragmenty jiných rostlinných či živočišných ostatků). Galvanizace akcentuje dekorativní strukturu i čistý tvar přírodnin, ze kterých se tak stávají kulturní předměty – klenoty či vzácné relikvie. Jindy je zas obaluje ve směsi pryskyřice a vosku a suché plody a listů proměňuje v laboratorní preparáty. Vzniklé artefakty pak aranžuje do nepravděpodobných srostlic krásných jako náhodné setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole[1]. Vytváří z nich totemy a modly, postapokalyptické krajiny či obětiště tajemných rituálů. Vačkářův přístup lze označit za spekulativní fikci. Navozuje pocit časového i geografického vakua, v němž odkrývá archeologická naleziště kolektivní paměti a v nich ukryté spirituální proudy, které lidský druh propojují s rostlinným světem. Společně s meduimními kresbami Josefa Kotziana nás tak upozorňuje, že fikce se může stát stejně hmatatelnou jako tzv. realita.

Adam Vačkář (1979) absolvoval bakalářské studium na UMPRUM v Praze, diplomoval na École Nationale Supérieure des Beaux-arts v Paříži. Účastnil se rezidencí Le Pavillon v Palais de Tokyo v Paříži, Residency Unlimited v New Yorku, Delfina Foundation v Londýně, aj. Jeho práce byly vystaveny na samostatných a skupinových výstavách v Palais de Tokyo, Centre Pompidou Paris a Centre Pompidou Metz, Art Basel (Art Statements a Art Film), OG2 v Kölnischer Kunstverein, Museum Morsbroich, GHMP, Národní galerii v Praze, FRAC Occitanie Montpellier, FRAC Champagne-Ardenne, FRAC Franche-Comté, Boghosian Foundation v Bruselu, SMAK v Gentu, Aargauer Kunsthaus ve Švýcarsku, na Trienále v Praze a v Bukurešti a na dalších místech. Adam Vačkář je spoluzakladatelem kolektivu Hope Recycling Station, který organizuje přednášky, publikace a intelektuální výměnu s mezinárodními umělci, filozofy a kurátory.

Josef Kotzian (1889–1964) báňský úředník a významný člen spolku Bratrství v Radvanicích patřil mezi nejvýznamnější kreslící média v tehdejším Československu. Veden svým „řídícím“ duchem Solferinem vytvořil mezi lety 1918 a 1951 stovky kreseb astrálních květin z jiných světů, jejichž krása a dokonalost se vymykají prosté lidské představivosti. Za svého života se účastnil mnoha výstav mediumních kreseb, později se jeho díla stala součástí výstav „art brut“.

[1] Comte de Lautréamont, Zpěvy Maldororovy, 1869