Těžko lze začít představovat Andráse Cséfalvaye jinak, než jako vypravěče. Jeho příběhy sledujeme prostřednictvím video-oper, krátkých filmů a s napětím očekáváme závěrečné rozuzlení, nalezení pravdy nebo vysvětlení. Na každý posun je nahlíženo z mnoha stran, pečlivě, pomalu, se všemi pro a proti se dostáváme dál, počáteční jistoty jsou narušovány. Hlas vypravěče je hlasem kazatele, vědce či objevitele. Někdy čekáme na zázrak, zároveň jsme varováni před otevřením „zakázaných“ dveří.
„Po první misi NEW HORIZONS na Pluto a po zprávách, které sonda odeslala, se lidstvo obrátilo vzhůru nohama. Nově objevený optický fenomén a nové vjemy nerezonovaly jen ve vědeckých kruzích, ale zapříčinily vznik nekonečného množství konspiračních teorií. Tmavá optická iluze, pokřivený světelný efekt. S tím přišla i nová vlna náboženských fanatiků. Nakonec byla vyslána nová mise, aby ukončila nekonečné úvahy.“
NEW HORIZONS II – druhá mise odkrývající téma vědeckého výzkumu a jeho etiky. Nekonečný vědecko-technologický růst lidstva je problematizovaným tématem, které nezaručuje pozitivní výsledek. Pravda i objektivita jako narušované proměnné. Pomalé tempo rozmluvy, náznaková řeč, dialogy a promluvy směřované spíše než k jednotlivým hercům, přímo k celému lidstvu. To, co by se na začátku zdálo samozřejmé a jasné, není ve výsledku pravdivým ani objektivním (natož správným). Vědomí, že vědecké posuny jsou jeden z výsledků politických změn a mocenských snah o dobytí neznámého. Ve shodě s dekonstruktivisty je tedy nutné vytvářet jak pravdu, tak omyl a toto pravidlo vztáhnout i na badatelskou činnost. Umění a věda jsou v práci Andráse Cséfalvaye ne opozitními, ale spíše sesterskými obory.
Zodpovědnost za vědecké výstupy a ambice leží jen v rukou úzké skupiny specialistů. Jedná se o dalekou budoucnost, kdy jsou astronauti podstupující misi na jedné straně schopni a ochotni analyzovat své vlastní vidiny – setkávají se s duchy. Následně ale otevírají „zakázané“ dveře, překročují hranice směřující do prázdnoty.
András Cséfalvay (1986) je absolvent Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě, kde prošel Katedrou malby a jiných médií u Daniela Fišera, absolvoval stáž v ateliérech Anny Daučíkové a Ilony Neméth. Zde také v loňském roce obhájil svoji dizertační práci. V roce 2009 obdržel Cenu Oskára Čepana. Kromě výtvarného umění se věnuje také hudební tvorbě. Před třemi roky vydal album Funeral the Musical, komorní operu, která vznikla v domácím studiu