Vycházíme-li (stejně jako Ben Brix) z předpokladu, že domy zrcadlí osobnosti, které v nich žijí, dostáváme se na výstavě Uvolněný pohyb do zvláštní společnosti. Jako neviditelní pozorovatelé procházíme ulicí, do níž nepatříme, v hodinu, která není vhodná pro návštěvy ani setkání. Částečně osvětlené pokoje zvyšují pocit nepatřičného pozorování toho, co se děje uvnitř. Za zvuku rozjíždějícího se metra, dopravní zácpy nebo koncertu indického zpěváka jdeme krok po kroku k další budově. Rozdílnost vjemů dává možnost vytvořit si vlastní narativ toho, proč tomu tak je. Až surreálně laděné variace nakonec nabízí video EMPTYLANDS.

Hlavním hrdinou EMPTYLANDS je mladý muž, který putuje cestou, jejíž průběh je dramatický, proměnlivý a stejně nekončící jako příběh Odysseův. Struktura vyprávění je podobná starým mýtům, v nichž hrdina plní úkoly a zápasí s nepřátelskými bytostmi a hlavně sám se sebou. Zajímavým se stává způsob vyprávění, v kterém Ben Brix nechává diváka vtáhnout do děje, soucítit s hlavním hrdinou, aby vzápětí odkryl veškeré zázemí štábu, který film natáčí,… ani tentokrát však film nekončí a cesta pokračuje dál... S podobným napětím se setkáváme i u vizuální podoby videa, jež bylo natáčeno v noci a během tzv. modré hodiny, tedy každé ráno a večer mezi svítáním a soumrakem. Přirozené světlo střídá umělé nebo naopak rozptýlené světlo působí umělejším dojmem, než tomu doopravdy je. Příběh vznikl podle scénáře na motivy skutečného prožitku Brixova přítele trpícího psychózou. Tomuto filmu se dostalo i divadelního zpracování pod názvem Odysseův komplex. Spojitost práce Bena Brixiho se světem herců a tanečníků nebyla poprvé. V roce 2009 natočil Brix společně s Felixem Ottem černobílý experimentální film Mr. BOT 2.0, ve kterém padá tanečník ze schodů jako polámaná figurína, která spadla přes zábradlí, a síla gravitace ji unáší dolů. Zachycení lidského těla má v případě EMPTYLANDS podobnou důležitost, stejně tak je ve filmu důležitý rytmus a střídání statické kamery s pohyblivou.

Motiv putování i zvláštně strnulého pozorování vrcholí v poslední místnosti galerie Kabinet T., kde je instalována vícekanálová projekce. V exotickém prostředí můžeme sledovat obyčejný život ohraničený hledáčkem videokamery. Právě toto ohraničení, které je navíc snímáno kamerou ze stativu, podporuje dojem dívání se na obrazy. Z každodenní životní události se stává vizuálně zajímavá scéna blízká divadelnímu dění. Krátké sekvence střídají téměř protikladná prostředí (den a noc, les a zastávka metra, pracující a odpočívající dvojice mužů, skupina lidí a osamocený pes, moderní město a tradiční indická ulice, zpívající muž a televizní divák). Aniž by to kdokoliv z účinkujících věděl, stal se díky statické kameře hercem. Realita, nebo inscenovaná skutečnost?

Ben Brix (1979) se nejčastěji vyjadřuje formou videí a krátkých experimentálních filmů, je oceňovaným kameramanem a střihačem. Za práci kameramana získal již dvakrát cenu za krátkometrážní film. Nejprve studoval produktový design na universitě v Kasselu, pak v ateliéru videoartu u Bjørna Melhuse.  V roce 2009 absolvoval stáž u Constanze Rhum na Akademii výtvarných umění ve Vídni. V České republice jsme práci Bena Brixe mohli poprvé vidět na přehlídce diplomových prací Startpointprize v pražském DOXu v roce 2013.