Bílé stěny, lesklá podlaha, rozvody elektřiny, dvě reprobedny a jedenáct projektorů produkujících jedenáct totožných videosmyček. Dvě místnosti naplněné mixem temnoty, světla promítaných obrazů a tlumeného toku nekompromisního noisového zvuku. Švýcarští umělci Christine Camenisch (1956) a Johannes Vetsch (1956) zde k vizuální proměně stěn galerie použili videosmyčku zachycující reálnou scénu, což je vedle puristicky geometrické světelné projekce nejčastější strategie, pomocí které realizují své projekty. Sekvence zachycuje makro záběr středověkého papírenského kola z Basileje, po němž stéká a do kapek se tříští voda. Tato jednoduchá scéna je zde v zájmu vizuální a posléze také konceptuální konfrontace ještě dále manipulována. Ve vstupní místnosti je totiž obraz o 180 stupňů otočen tak, že voda stéká horizontálně podél stěn, kola běží proti pozorovateli a prostor vyplňuje tlumený zvuk hudby Johannese Vetsche, kombinující hluk vlaku tokijského metra s občasnými tóny klavíru. Jako místně specifické prvky se zde dají chápat záměrné pauzy mezi projekcemi, realizované prostřednictvím bílých ze zdi vystupujících pilířů, které zrcadlí zlínskou funkcionalistickou architekturu. Druhé dějství má pak v další místnosti charakter kontemplativního vyvrcholení, kdy je sekvence navrácena do své přirozené polohy a hudba prakticky není slyšet.
Šumění, jak švýcarští umělci svůj environment nazvali, je tak místem ochromení, místem traumatické sublimace – procesu, kdy divák v první fázi prožívá prudkou emocionální a vlastně i fyzicky strhující reakci na překvapivé vizuální představení a ve druhé fázi pak tento prožitek racionálně reflektuje. To, čemu nás tady autoři v prvních minutách nutí čelit, je obraz monumentality a mrazivé odtažitosti metafyzické nevyhnutelnosti. Nutí nás instinktivně použít vyděšenou antropocentrickou perspektivu, nutí nás chvět se hrůzou z monotónní a nikdy nekončící horizontální seriálnosti a nakonec ve druhé místnosti úlevně vydechnout na vlně transcendentální vertikality. V relativním tichu druhého dějství, ve chvíli, kdy se významová struktura zdánlivě uzavírá, se ale do horizontu pozornosti začne prosazovat nový objekt. Je vlastně zcela lhostejné, zda autoři s tímto fenoménem pracují vědomě, nebo se prostě generoval na základě technologického zajištění celé videoinstalace. Podstatné je, že pokud si ho divák všimne, jeho cesta ještě nekončí.
Stačí se zaposlouchat do tichého hukotu větráků projektorů, stačí se podívat „za obraz“, který je nám tady opakovaně poskytován, a uvidíte fascinující technologický ekosystém jedenácti projektorů, elektrorozvodů, zásuvek a reprobeden, umístěný do sterilně industriálního prostoru. Ekosystém, který si žije svým paralelním životem, a lidských bytostí, jež se zde vyskytují, si vůbec nevšímá. Přesto byl tento objekt umělci přizván ke spolupráci a zásadním způsobem tak ovlivňuje naše životy. V intencích teorií objektově orientované ontologie si antropocentrická perspektiva s touto souběžností neví rady a výsledkem pak může být například to, že zde ti nejsoustředěnější diváci dokráčí až do překvapivě osvobozujícího bodu, v němž o sebe přestanou jevit jakýkoli zájem.
text: Martin Drábek