Výstava Místní muzeum může docela dobře vyvolávat dojem, že na ní schází Dílo. Je na ní řada zaprášených sochařských soklů, na kterých ale nestojí sochy. Jsou na ní skicy soch, objektů a intervencí, které z různých příčin nevznikly, nebo vznikly, jenže kvůli souhře okolností dopadly jinak, než autor zamýšlel. Je na ní malý archiv xerokopií a fotografických reprodukcí soch od jiných umělců, které Dominik Lang volně uspořádal podle formálních podobností. A je na ní rozpracovaný portrét z hlíny, který galerista musí pravidelně vlhčit, aby nevyschl a nerozpadl na kousky.

Pocit absence není neopodstatněný. Přesto na výstavě je i to, co zde fakticky chybí. Aby předchozí dvě věty něco znamenaly, začneme příměrem k filmovému záběru. Představme si, že kameraman snímá herce vykonávajícího určitou činnost. Herec nutně nemusí být aktivní. Představme si třeba, že sedí na židli a klidně listuje knihou o umění, a zase se vraťme ke kameramanovi. Ten tedy kamerou zabírá herce listujícího knihou. V určitou chvíli však změní ohniskovou vzdálenost objektivu a přeostří na pozadí. Čtenář se změní v neurčitou skvrnu a vyvstanou kontury pozadí. A my náhle vidíme, kde dosud seděl v tiskárně mezi stroji a listoval právě vytištěnou knihou.

Podobně jako kameraman, který nás odvedl od ústředního motivu k pozadí, postupoval i Lang, když vytvořil Místní muzeum. Postavou rozpustivší se ve skvrnu mu však bylo Dílo a pozadím to, co Dílo podmiňuje. Tvorba Dominika Langa je kontextuální. Zabývá se zejména podmínkami, v nichž se umělecké dílo vyskytuje (či může vyskytnout). Zajímají ho objektivní podmínky v muzeích a galeriích umění (rysy výstavních prostorů, řemeslnické dílny, kurátorská pracoviště, depozity, skladiště, apod.) i podmínky v soukromých pracovnách a skladištích, jimiž jsou ateliéry, skicáře či portfolia a v mezním významu také nápady, vzory a vnější vlivy. Místní muzeum je sestupem především do této soukromé oblasti, v níž Dílo získává tvar.

Jak tedy vnímat setkání špinavých, rozklížených soklů s kolážemi z reprodukcí děl modernistických sochařů a „portfoliem nezdarů“? Jestliže jsem je přirovnal k pozadí, pak jen zřejmé, že zde Lang přisuzuje pozadí větší význam než ústřední skvrně. Na vlastním příkladu prezentuje (a na to slovo kladu důraz, neboť programově zkoumá, jak vizuálními prostředky něco „předvádět, ukazovat druhé osobě“) umělecké dílo jako jakýsi bod, ke kterému je připoutáno nespočetné množství dalších obrazů, informací, událostí... Lang patří k těm umělcům, co neustále něco přeskupují. Tato implicitní nestálost je součástí metody řezů, jež na svých výstavách vede onou obrovskou informační masou. Rovněž nejsou definitivní, spíše se dá říct, že k něčemu inklinují. V řadě případů, nejen tedy u Místního muzea, je touto inklinací (a pro nás i zprávou o tom, co by mohlo být onou skvrnou) Langova hluboká potřeba být se sochařstvím.       

Příměrem s ostřením kamery jsem do textu uvedl výraz pozadí. V něm rezonuje jakési vzadu, prostorové rozmístění jedné věci za věcí druhou, takže u příměru postaveném na reprezentaci trojrozměrného prostoru ve dvourozměrném médiu filmu měl svou logiku. Protože však Dominik Lang mnoha vektory své tvorby směřuje k sochařskému médiu, možná by bylo vhodné nahradit ho aspoň na závěr výrazem okolí. Naše skvrna se jím obalí pěkně ze všech stran.    

Jiří Ptáček