Je tak možná krátce před půlnocí, ze sousedního pokoje je slyšet televize.  Zachumlaný do peřin zrovna pročítám mail od Evy Koťátkové s prvními informacemi o projektu Rozhovor přes stěnu. Televize se zapíná ve všední dny kolem sedmé, o víkendu dříve. Každodenní rituál. Nebýt občasných kýchnutí, pár telefonátů, vrzání parket nabyl jsem dojmu, že sousedíme s televizí. Zaručeně lidských zvuků slyšíme odvedle minimum, zato televizi slovo od slova. Život penzistů jemně podkresluje životy hrdinů desítek seriálů, které v průběhu týdne okupují primetime českých televizních stanic. 

Nemám potřebu prostřednictvím zvukové stopy sledovat osudy skutečných ani virtuálních obyvatel vedlejšího bytu. Přesto je pro mě převaha umělých zvuků trochu záhadou. Někdy se bezděčně snažím rekonstruovat pohyb manželů odvedle. Při vzácném výpadku rituálu sledování večerní televize mám snad i trochu strach, jestli se něco vedle nestalo. Sociální prostředí bytových domů je věčné téma všech, kteří nemají to štěstí, že můžou žít alespoň v rodinném domě.

Přijde mi normální přizpůsobit se do určité míry svému okolí.  Především ve veřejném životě se tomu nejspíš nevyhne nikdo. Jenže pokud jsme účastníky hry na společné bydlení, tak ani doma nemáme dost soukromí a nemůžeme být úplně sami sebou. Společné bydlení je zkouškou pro každého účastníka. To platí dvojnásob, pokud sousedí s umělkyní, soustavně pracující se sítí zažitých schémat a pravidel, která nás denně formují.

Eva Koťátková vystavila člověka za zdí trochu nezvyklé zkoušce. Na okenním parapetu zanechala vzkaz s nabídkou k dopisování. Sousedka po delší době nabídku přijala a několik týdnů si spolu obě poměrně čile dopisovaly. Přinejmenším na dnešní dobu dost neobvyklá a aktivitu vyžadující interakce obyvatelek dvou vedlejších bytů je přerušována častým cestováním Evy. Jednou New York, jindy třeba Zlín, ale konverzace určitě ještě nekončí. Zvědavost dvou lidí tak dala vzniknout zajímavému projektu. Citlivá performance, která se do galerie dostává ve formě přepsaných dopisů, velmi vzdáleně připomíná sociologický průzkum. Rozhovorem přes stěnu se Eva dostává zatím nejblíže oblasti sociálních intervencí v umění. Na rozdíl třeba od Kateřiny Šedé nepředkládá modely řešení. Cílem pro Evu není samotné zapojení druhých. Jestli její akce zúčastněné aktéry nějak ovlivní (a k tomu v případě soustavné korespondence s osamocenou starší dámou bezesporu došlo), tak je to spíše vedlejší produkt. Utopistické narušovaní schémat u Evy neplodí další systémy. Nejde ani o zkoumání hranic soukromí. Své umělecké zkoumání pojímá vždy hodně introspektivně. Osoby vtažené do hry jsou pro Evu partneři, ale zároveň tvoří i díly ve skládačce zkoumaného problému. Jestli někoho zkoumá, tak nejvíc sama sebe. A nedává při tom průchod žádným vzlykům. 

Řešená témata možná zavánějí potlačovanými traumaty. Na výstavách Evy opakovaně nacházíme návraty k (traumatům) dětství, mnohdy brutální kresby bizarně zmučených, deformovaných lidských postav, zkoumání vztahu jednotlivce k vnucenému systému. Přes tato těžká témata a kruté obrazy se s tvorbou Evy pojí už řadu let přídavné slovo „hravé“. Svými projekty neustále dokazuje, že neztratila spojení se svým dětstvím. Fantazie zůstala nesvázána konvencemi. Vystačí si s běžnými předměty a situacemi. V projektech předkládá možnosti, jak se dá pracovat s danými pravidly. Ve formě fotodokumentace na výstavě představuje konstrukce vyrobené pro (vlastní) tělo. Konstrukce na dívání se lidem do oken, lidský věšák, konstrukce na čtení, nebo třeba konstrukce pro čtení, psaní, kreslení a sezení. Nezvykle vyřešené všední situace. Z běžných činností se stávají díky konstrukcím pěkná dramata. Alternativní postupy, které si doma nevyzkoušíte, přesto vás donutí zamyslet se nad těmi praxí ověřenými. Podobně hledá jiné úhly pohledu v ostatních vystavených fotodokumentacích i kresbách a videích. 

Eva Koťátková se v roce 2007 stala nejmladší držitelkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Coby teprve pětadvacetiletá dosáhla na nejrespektovanější cenu pro mladé umělce u nás.  Přestože rozhodně nepatřila v té době mezi neznámé umělce, její vítězství bylo pro řadu lidí překvapením. Dalo by se říct, že splnila roli černého koně. V této době byla ještě studentkou v ateliéru Malby II, kterou doposud vedou Vladimír Skrepl a Jiří Kovanda. Nechat výrazné umělecké osobnosti učit, není vždy zárukou úspěchu. Tento ateliér měl na rozdíl od řady jiných skutečně štěstí. Za posledních deset let jím prošla slušná dávka zajímavých umělců, kteří se pravidelně prosazují i mimo českou scénu. Eva dokázala zaujmout již od prvních ročníků studia a zisk Ceny Jindřicha Chalupeckého ji ruce nesvázal. Dále udivuje novými nápady, chutí experimentovat a v neposlední řadě pracovitostí.