Aktualita, nebo věčnost? V roce 2005 vložila Martina Pachmanová tuto otázku do podtitulu antologie textů věnovaných teorii designu. Přinejmenším stejně relevantní jako pro design je tato otázka pro malířskou abstrakci, jejíž historie se dnes píše již více než 100 let. Na jednu stranu se zdá, že vše k tématu již bylo řečeno, na druhou stranu zájem o ně přetrvává a neztrácí na intenzitě. „Věčné téma“ je opět a opět aktualizováno; slova a obrazy jsou zapomínány a ztráceny, aby mohly být opět objeveny v nových souvislostech. V krátkém úvodu k výstavě Prach na polici se pokusím naznačit, že aktualita kompozic Gábora Kristófa spočívá v tom, jak se v nich abstrakce ukazuje jako problém estetický a politický zároveň.

Můžeme začít od zajímavé časové blízkosti dvou událostí. V roce 1927 bylo v Německu poprvé standardizováno spektrum barevných odstínů pro užití v průmyslové výrobě, dnes obecně známé pod zkratkou RAL. O tři roky později zveřejnil Theo van Doesburg manifest Základy konkrétního umění, v němž mimo jiné zdůrazňoval, že umělecké dílo musí být nejprve zcela vytvořeno v mysli a až následně realizováno, a také to, že malířská technika musí být „mechanická“ (nemá nést stopy imprese, gesta, osobního projevu).

Vzorník barev RAL, čítající zpočátku 40 barevných odstínů (v klasické verzi jich má 213), vychází vstříc požadavku na unifikaci, opakovatelnost a efektivitu. Všechno jsou to vlastnosti, které se na první pohled míjí s tím, co obvykle očekáváme od umění (jedinečnost, neopakovatelnost, bezúčelnost). Je ale dobré si uvědomit, že tento první pohled je v podstatě jen dlouho doznívající romantickou koncepcí umění a že výše uvedená kritéria kvality převzatá ze světa průmyslové výroby začali v kontextu umělecké tvorby uplatňovat již představitelé raných avantgard, ať už z okruhu konstruktivismu nebo Bauhausu.

Gábor Kristóf začal s pigmenty odpovídajícími barevnému vzorníku RAL pracovat před několika lety. V sérii Polychromní monochromy (2016) se soustředil na práci s materiální kvalitou samotných pigmentů. Začal si míchat vlastní směsi, které po aplikování technikou práškového lakování při pohledu z dálky působily dojmem jednolitého barevného odstínu, avšak při pohledu z blízka přiznávaly, že jsou „špinavé“. Polychromní monochromy se dotýkaly problematiky abstrakce v obojím výše naznačeném smyslu. Tematizovaly abstraktní malbu jako kategorii, s níž se dnes nejběžněji pracuje jednoduše popisně, případně normativně (něco vypadá jako abstrakce). Zároveň však zahrnovaly i politickou či politicko-ekonomickou rovinu problematiky, tedy fakt, že standardizace barevných odstínů ve vzorníku RAL je podmíněna logikou kapitalistické abstrakce. Abstrakce umožňující v tomto případě oddělení jednoho aspektu malby (barevného odstínu) od dalších, které malbu ukotvují v konkrétní materiální skutečnosti.

V sérii Prach na polici (2019) je téma abstrakce jako něčeho, co souvisí stejně tak s logikou kapitalismu jako s formálními problémy malby, dále rozvíjeno. S obrazy se v galerii setkáváme v několika „skupenstvích“. Od polotovarů (prefabrikovaných dílců policových sestav, na které jsou průmyslově naneseny autorské pigmentové směsi), přes obrazy-objekty instalované na stojanech určených k transportu skleněných tabulí, až po klasické závěsné obrazy. Všechny kompozice byly smontovány až v galerii na základě barevných nákresů, které jsme při montáži sledovali na obrazovce počítače. Spíše než ke standardizované (masové) průmyslové produkci, která byla referenčním bodem Polychromních monochromů, odkazuje Prach na polici způsobem vzniku i instalace k pozdně kapitalistickému způsobu výroby, v němž je zboží sestavováno ve stále více automatizovaných montovnách z dílů dopravovaných z mnoha více či méně vzdálených míst.

Věci, kterými se obklopujeme a které každodenně používáme, dnes již většinou nemají jasně definovatelné místo vzniku, mají nicméně velmi konkrétní trajektorii. Na jejím začátku je potřeba, či ještě lépe touha, na konci její uspokojení. Svůj nejsvětlejší okamžik zažívá zboží, když si jej prohlížíme na lesklých displejích, které dnes téměř dokonale nahradily výkladní skříně. Myslím, že se nabízí, abychom se takto dívali i na výstavu Prach na polici – jako na nejsvětlejší okamžik věcí na jejich cestě od touhy k zapomnění.

Gábor Kristóf se narodil v roce 1988 v Košicích. Žije a pracuje v Budapešti. Zastupuje jej Galerie Kisterem.