Výchozím bodem této výstavy (na které se kromě mě a na mé pozvání podílí ještě Markus Selg a Erwin Kneihsl) je město Zlín - nebo všeobecně architektonické vize sami o sobě a utopie.
Název výstavy je odvozen od řeckého slova - utopia- to znamená - bez místa-, jelikož se utopie ne vždy manifestují v materiální podobě, nemají místo, ale často zůstávají idejemi ducha.
Často jsou to ideje, které se obrací do budoucnosti, kde se možná naplní, ne vždy však v předpokládané formě.
Umění také bývá Světem bez místa, imaginární svět své místo nachází v dílech umělců, kteří jej tvoří.
Jako zde v této první místnosti, kde se ukazují architektonické vize v různé podobě - ve fotografii, kresbě, plastice, kde se však skrze tyto vize vyjadřují duchovní, sociální a náboženské ideje.
V další, druhé místnosti, kterou tvoří celková instalace (skládající se z projekce, keramických plastik a dalších elementů) je vidět archaické, spíše sakrální stavby, které se jako stíny na stěně proměňují ve futuristické mrakodrapy a moderní továrny.
Proměna těchto staveb - respektive utopií není vždy jasná, jak se v historii ukazuje - může být jak pozitivní tak i negativní. Tuto ambivalenci je možno vidět např. v projekci Markuse Selga, která vypadá jako dramatické, krásné nebe, ale stejně tak by mohla znázornit výpary z elektrárny.
Tento obraz z projekce a stínu připomíná také flim Metropolis německého režiséra Fritze Langa z roku 1928, ve kterém, (podobně jako ve Zlíně) vystupuje postava fabrikanta, který postaví a ovládá celé město.
Otázka nakonec je, jak zacházet s tímto dědictvím a které stíny vrháme my sami do budoucnosti - našim chováním a myšlenkami.

HABIMA FUCHS – kurátorka výstavy