Jakub Tajovský patří k nejmladším představitelům české malby. Jako klasické, diváky respektované a sběrateli stále nejvíce vyhledávané médium, je malba předmětem zkoumavého, kritického, až dekonstruktivního zájmu již dlouho. Stejně jako vyhlašování jejích konců se intermediální napínání hranic tohoto média stalo samostatnou disciplínou a Jakub patří k těm, kdo se v široké oblasti „malířství v rozšířeném poli“ na naší scéně pohybují zajímavým a inspirativním způsobem.
Již v počátku doktorského studia na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně jeho zájem o technologické aspekty malby vyústil v design vlastní malířské hmoty, již nazval GLUP. Kvality této polymorfní emulze mohou být relativně řízeným způsobem modifikovány a GLUP tak může mít nejen různou barevnost (s níž se nicméně Jakub pohybuje na záměrně limitované škále), ale především viskozitu, takže s materiálem lze v mezní poloze pracovat až sochařským způsobem. Dalším krokem po vývoji barevné hmoty bylo ladění malířského nástroje, „malbota“. V jednom i druhém případě nejde jen o rozšiřování technologického pole možností malby, ale zároveň o polemiku, či spíše vášnivý dialog s povahou malířství a s různými mýty, jež jsou v něm zakódovány a týkají se originality, jedinečnosti autorského gesta, tajemství mistrovských technologických postupů atd.
Malbot, respektive jeho nejaktuálnější verze, zkonstruovaná ve spolupráci s PrusaLab, prototypovací dílnou „zkoumající hranice digitální fabrikace“, je středobodem výstavy, kolem kterého je vystavěná celá její dramaturgie. K rozhodnutí upřednostnit vystavení procesu před prezentací výsledných artefaktů jsme v našich rozhovorech dospěli poměrně brzy. Důsledky z něj vyplývající pak formovaly jak přípravné fáze (rozhodování o tom, jak velká plátna by malbot měl zpracovávat a jak formátu pláten přizpůsobit jeho konstrukci, nebo o tom, zda zahrnout přímo do výstavy technologické zázemí potřebné k průběžnému provozu robota), tak přímo realizaci na místě. Malbot, jak je nyní nainstalován v Kabinetu T., má do značné míry místně specifický charakter. Formát plátna a v návaznosti na něj i rozměry stroje jsou podmíněny prostorovou dispozicí galerie. Jakub také zohlednil časový aspekt – jak dlouho bude malbot během otevíracích hodin pracovat a jak velké množství malířské hmoty lze během této doby na plátno aplikovat. Působí-li slovo experiment ve spojení s uměním někdy jako trochu laciná nálepka, tak v tomto případě jsme skutečně svědky experimentu, při kterém je třeba počítat s nejrůznějšími eventualitami. Vernisáží tady umělcova práce rozhodně nekončí.
Jakub na této výstavě neověřuje pouze technologické limity nejnovější iterace svého malířského stroje, ale testuje také jeho výrazové a sémantické možnosti. Výstava je stavěna jako celek zahrnující různé fáze vzniku a možnosti rozšířené malby. První místnost galerie je pojata jako sklad, přípravna a dočasný depozit artefaktů vytvořených malbotem. Vedle materiálů, z nichž je na místě připravována malířská hmota GULP, sklad obsahuje různé nádoby, plátno a trychtýře sloužící k aplikaci malby. Kustodky a kustodi, kteří jsou obvykle spíše v pozadí, dohlížejí a případně pomáhají divačkám a divákům radou, se v pracovních oblecích speciálně doladěných pro příležitost výstavy mění v „operátory*ky výroby“, abychom použili aktuální žargon personálních agentur. Druhá místnost je místem produkce – trochu ateliér, trochu fabrika. Přítomnost robota, mechanicky posouvajícího svou „ruku“ nad plátnem, nevyhnutelně evokuje prostor továrny, v níž se odehrává automatizovaná výroba. Zároveň je ale při pohledu na pracujícího malbota využívajícího techniku drippingu, která silně evokuje abstraktní expresionismus, jasné, že to, co vzniká, není standardizovaný výrobek. V této místnosti jsou také průběžně vystavována hotová plátna. Malbot by měl během výstavy postupně dokončit čtyři obrazy. Podobně jako Pollockovy drippingové malby, jež vznikaly v horizontální poloze, aby byly následně vystaveny na stěně, jsou obrazy vytvořené malbotem prezentovány vertikálně. Zde se asi nejvíc přibližujeme očekávání stran vzhledu malířské výstavy, zároveň je ale z prezentace malby na hliníkovém „sušáku“ jasné, že toto není její finální destinace a že takto vystavené plátno nejspíš není ani definitivní uzavřený artefakt, autonomní umělecké dílo, které už bude nadále určeno pouze k distancované estetické recepci.
Poté, co se v rámci výstavy uzavře malířská část produkčního cyklu, je plátno vystaveno pohledu divaček a diváků. Ještě předtím je ale nasnímáno digitálním fotoaparátem a stává se podkladem pro interaktivní videoinstalaci v poslední místnosti galerie. To, co by mohlo působit jako „doplněk“, jako hravé odlehčení toho skutečně podstatného, co se odehrává v největší místnosti galerie, je ve skutečnosti manifestací něčeho, co je pro Jakubovu práci naprosto zásadní. Robotická aplikace barevné hmoty je totiž jen jedním aspektem rozšiřování malby. Dalším je její mediální extenze, jíž je zároveň dále akcentován posun od individuálního autorství ke kolektivitě a sdílení. Jakub tady využívá rozhraní programu Expo_dist, který vyvinul ve spolupráci s Jakubem Valtarem již v roce 2015 jako virtuální plátno pro digitální malbu. Rozšíření malby směrem do digitálního prostředí v Expo_dist přináší zajímavé vizuální výsledky. Z mého pohledu je nicméně zajímavější, jak tento nástroj jako „vedlejší efekt“ rozšiřuje a mění způsoby vztahování se k malbě, když akcentuje interaktivitu a diváckou spoluúčast.
Pro výstavu v galerii Kabinet T. se Jakub rozhodl zahrnout do programu nový prvek, jímž je sonifikace obrazových dat. Skript napsaný Jakubovým kolegou z FaVU Tomášem Hrůzou umožňuje na základě snímaných obrazových dat modulovat zvukové nahrávky vložené do digitální knihovny. Poté, co se Jakub rozhodl, že hlavním motivem maleb vznikajících po dobu výstavy v Galerii Kabinet T. bude pohled na oblohu, oslovil NASA a získal svolení k užití zvukových souborů, jež vznikly jako výstup projektu zaměřeného na zaznamenávání zvuků vesmírných těles. Strojové extenze našich smyslů a našich těl tak mezi sebou – s naší malou pomocí – vedou pomyslný dialog. Jeho tématem je nebe, tedy to, co od nepaměti provokuje lidskou imaginaci, co je jedním ze vždy unikajících horizontů našeho poznání a co je nezbytným stavebním kamenem snad všech kosmogonií a náboženství.
Chtěl jsem původně psát víc o tom, co mi přijde na mysl vždycky, když přijedu do Zlína a zapluji do baťovského industriálního komplexu. O kapitalismu. Respektive o spojeních mezi malbotem, uměním a „venture kapitalismem“, s nímž Jakub sdílí zájem o to, co se děje na hranicích systémů, nebo o problematiku performativity. Nakonec je ale myslím zajímavější se v závěru zaměřit na jiný aspekt Jakubovy práce, a to na silnou potřebu sdílení a spolupráce, která má se zmiňovaným posouváním hranic také hodně do činění, která ale – na rozdíl od obdivu ke tvořivé destrukci – zároveň souvisí s potřebou ukotvit svou existenci a práci v nějaké formě spirituality. Spojení, které může na první pohled vypadat nečekaně, nakonec až tak překvapivé není. Americká kontrakultura přelomu 60. a 70. let (jež se později stala jedním ze základů „kalifornské ideologie“) se zajímala stejně tak o demokratizační potenciál nových médií, jako byla prosycena zájmem o budování alternativních společenství a o spiritualitu, který v současnosti, hroutící se pod náporem tolika souběžných krizí, nabývá opět na aktuálnosti. Jakkoli malbot a jeho práce zůstávají ve „vlastním poli“, tj. pokračuje v nich v nějakém smyslu odkaz modernismu, je dobré mít na mysli, že toto pole není jen prostorem snění média o sobě samém, ale je také místem, kde se dá snít o tom, co je za horizontem nebo za neproniknutelnou černí noční oblohy.
Jan Zálešák, kurátor výstavy
V rámci videoinstalace byly použity zvuky ze Sonification project - Chandra X-ray Center s laskavým svolením NASA/Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics.
https://chandra.si.edu/sound/
