Výstava s netradičním názvem Něco, vznikla jako „viditelný zásah“ do prostoru galerie KabinetT, po předchozí akci  Nic, která byla drobnou neznatelnou intervencí v galerii pana Šťovíčka v Brně.  Jak teda definovat ono Něco,  to  neznámé X – kdy, snad tušíme o existenci, ale nemáme jasnou představu, pouze obecné tušení a naději na poznání stavu věci – jak toto X interpretovat ve světě umění?  Ambrůz do galerie navezl části samorostů  Habru obecného (Carpinus betulus) a Javoru klenu (Acer pseudoplatanus), které svým tvarováním připomínají srnky, hada, keř či strom, na které autor narazil při probírkách lesních porostů.

Odbočka:

Jan Ambrůz žije v Šarovech. Na tom by nebylo nic divného. Avšak kromě toho, že je sochař a profesor na FaVU VUT v Brně  je  zejména určující a důležité to, že je „hospodář a chodec“ se silným vztahem ke krajině, kopcům, stezkám a pěšinám. Toto se ukazuje jako primárně určující pro  jeho tvorbu  uměleckou a roli společenskou – jak jsme se mohli přesvědčit na výstavě „jiné krajiny“ v loňském roce v Městském divadle Zlín či přednášce v knihovně Františka Bartoše. Tak se Ambrůz stará o věkem a lidským nezájmem zarostené stezky, vysazuje stromořadí - sochy, pořádá soutěž o nejkrásnější humno či si značí svůj akční rádius pomocí nalezených artefaktů či zrcátek, které zapasovává do suků stromů po uřezaných větvích.

Návrat na cestu:

Ale pouhé vystavení kusů dřev by bylo poněkud málo. Svůj význam má i uvědomění si přirozeně vzniklého tvaru – svým způsobem dokonalého, potencionálních výtvarných možností  a jeho doplnění o klasický autorům materiál – sklo, resp. zrcadlo. Tady nastává poměrně hezká přesmyčka, kdy v myslivecké terminologii zrcadlo (hvězda, obřitek) popisuje světlou srst kolem řiti spárkaté zvěře, v případě hada stojíme před jeho chřtánem. Zrcadla mohou dávat signály, informace, mohou to být určité reflexy udivení či poznání. Snad nám zrcadlo může pomoci nastavit pohled někam na něco, případně jiný úhel pohledu… stejně jako fotografie, na kterých Ambrůz dokumentuje své aktivity. Zrcadla mohou věci znásobovat, obracet, křivit. Potřebují  však pro svoji funkčnost jeden nezbytný element – světlo (u zvířat také hledy nebo svíce). Tím je pomyslný kruh uzavřen, kdy správným nasvícením plochy zrcadla můžeme uvidět něco nejasného, na první pohled přehlednutélného. Přál bych sobě i Vám, abychom toto - snad příjemné -  překvapení objevili.

Cíl cesty?

Tato výstava je pouhým zastavením v čase Jana Ambrůze. Jemu je jasné, že se vydal na cestu nekončící, plnou práce a boje s „větrnými mlýny“, přírodními a vegetativními podmínkami a zejména s lidskou blbostí a nepochopením. Chtěl bych mu popřát odhodlání a vytrvalost při nalézaní drobností a niterností, které jsou ostatním skryty. A aby se mu podařilo dokončit sochařský projekt „jiné krajiny“.

Martin Beníček

www.jinakrajina.eu