Naše dějiny jsou plné událostí, jejichž vývoj se nám z dnešního pohledu zdá být natolik předpovídatelný, že si říkáme, proč to naši předkové nechali dojít tak daleko. Něco, co máme přímo před očima, nám zůstává skryto, respektive se nepřenese odpovídajícím způsobem do našeho jednání. Jednání jedince ve vztahu k jednání společnosti je velmi komplikovaný útvar a touto složitostí je protkané Žákovo ukazování na taková místa v naší přítomnosti. Dá se konstatovat, že tento problém se vine napříč uměleckým zkoumáním Jiřího Žáka již od jeho prvních pokusů interpretovat rodinné archivy až k interpretacím současných společenských a politických jevů.
Způsob instalace výstavy, ale i zpracování jednotlivých vystavených prací opakovaně různě poukazují na téma plochosti. Plochost současného politického a komerčního obrazu, textu, vidění, čtení a vnímání způsobuje mocné významové i emocionální zdrcnutí. Perspektivně rozlišené světy, které vytvářela iluzivní obrazová propagace ještě v baroku, s modernismem mizí a netýká se to jen vizuality, ale aparátu mediálních forem jako takových. Když Jiří Žák, jehož tvorba má povahu uměleckého výzkumu, prochází mediální obrazy blízkovýchodní spolupráce s ČSSR, tok těchto archivních materiálů1/, ať již textových nebo obrazových, doprovází mimoděčnými kresbičkami, poznámkami poznámek. Jejich vizualita se pohybuje v prostoru mezi imaginací nadnárodních log a tetováním na tělo. Tyto nenápadné a temně roztomilé kresbičky, které doprovázely Žákovu rešerši a jsou autorovým subjektivním spolubytím se studovanou látkou, zvětšil na stěnu galerie, kde se vypalují do sítnice diváků, aby ukázal, jak je v mediálním obraze dané látky zakódovaná podprahová úzkost a zároveň roztomilost, které v této divoké kombinaci lehce vstřebáváme do našich vlastních životů. Rešeršní materiál Žák také zmonumentalizoval a přenesl v podobě koláže na pás látky, která obtéká prostor galerie jako plynoucí proud obrazových dokumentů. Všudypřítomný odkaz na plošnost podtrhuje vzájemné působení archivní a halucinační složky Žákovy tvorby, založené na kvazi-investigativním výzkumu a politických a vizuálních teoriích.
Politikum a proměna percepce vzhledem k prostředí a instituci, prostřednictvím kterých jsou informace a vizualita distribuovány, jsou Žákovým tématem obecně. Dlouhodobě se zabývá také problematikou mezinárodních vztahů, a především vývozem zbraní z Československa na Blízký východ. Sleduje konstrukci české identity a zahraniční politiky skrze reflexi vztahu Čechů k tuzemskému zbrojnímu průmyslu, a to ze současné i historické perspektivy. Žijeme neustále v dojmu, že jako malá země sevřená věncem velkých zemí máme jen velmi malý vliv na podobu globální rovnováhy a válečných konfliktů. Jenže spatřit a připustit si naši tradici zbrojního průmyslu znamená přehodnotit tyto názory na naši představu o neutrální umírněné politice České republiky a Československa. Jiří Žák pro tuto naši situaci, ve které nevidíme to, co je zjevné, volí citát filozofa Marka Fishera2/, v němž pro naši schizofrenní současnost interpretuje Freudův pojem negativní halucinace – a tak přestože je známo, že Československo patřilo ve 20. století mezi zbrojní velmoce a vyvinulo mnohé typy zbraní, tato skutečnost do našeho obrazu o nás samých nepronikla. Žákův Epilog dlouhého přátelství je větvícím se projektem různými způsoby a z různých perspektiv nahlížené problematiky, která v českém umění není téměř reflektována.
Způsob, kterým Žák pracuje, zpočátku připomíná post-konceptuální kritiku devadesátých a nultých let či s nimi spojený archivní obrat, avšak výslednými pracemi nám opakovaně připomíná, že informace, byť jsou vloženy do sebezajímavějších či sebelogičtějších systémů, nejsou samy schopny měnit a přehodnocovat stav věcí, naše vztahy k návykům a normám. Žák přestává spoléhat na logiku a nebojí se ztratit získaný objem informací ve prospěch emocionální naléhavosti, řeči těla, hlasu a pohybu, působnosti zvuku, prostředí a věcí, dávky absurdity, nevysvětlitelnosti a poetické formy. Kombinovat politické obsahy s takto výrazným vizuálním a literárním jazykem je lavírování na hranici snesitelného, což ale zvyšuje účinnost jeho prací. Autor nechce sledované téma sevřít typickou výzkumnou metodou vytyčení problematiky a dosažení cíle. Volí rozcestí a odbočky a diverzní způsoby vizuálního a zvukového, institucionálního a virtuálního zpracování: video, videoesej, velkoformátová koláž, vyprávění, audioesej, zaříkávání, zvuková koláž, galerijní prezentace, youtuberský kanál, ASMR video apod.
Příznivci sci-fi žánru nejlépe vědí, že narativů je a může být mnoho a vybrat jediný znamená hegemonicky vstoupit do složitě propojených vztahů. Žákova metoda je z velké části strukturální – všímá si jednotlivých prvků a jejich souvislostí a nechává je různě převládat a zaznívat. Prolínáním těchto zmnožených rovin vytváří pohyblivou strukturu, skrze kterou udržuje divákovu pozornost, aby mu v těch rozhoupaných plochách něco neuniklo. Vyprávění je pohyb a Žák tuto skutečnost znásobuje pohyby dalšími: těla, hlasu, zvuku, obrazu, kamery, jazyka…
Poprvé se českým zbrojním průmyslem začal zabývat ve videu Putování Blízkým východem a Afrikou ze série AISMR (Autonomous Infected Sensory Meridian Response) v roce 2016. Od této imitace autentického youtuberského kanálu uplynuly čtyři roky. Do procesu uměleckého výzkumu a zachycování vytěsněné zbrojařské skutečnosti v rámci československé identity pozval několik dalších umělců a představil komplexitu této naší genetické informace pomocí napětí vyvolávaného ambivalencí vztahu mezi dokumentárním a žurnalistickým očekáváním, retro estetikou a vlastní uměleckou reakcí. Ta s dávkou intuice zpřítomňuje rádoby neviděnou politiku války, oscilací mezi vyprávěním a probouzenou přítomností, kdy mezerou mezi nimi problikávají absurdní momenty. Žák nechce moralizovat, a protože si nejspíš uvědomuje, že není možné přinutit diváka znovuprožít historii či neviditelnou současnost, ukazuje nám prostřednictvím různých zpřítomňovacích a emocionálních formátů, že bychom si tuto naši neschopnost měli alespoň uvědomit.
Žákova práce využívá ale také velmi jednoduché formáty, jako jsou výpisky, například první věty prohlášení Ministerstva zahraničních věcí České republiky za posledních zhruba 19 let: Prohlášení MZV ČR (1999–2018), jejichž pouhým řazením za sebe vyvstává napovrch kafkovská povaha a absurdní image naší zahraniční politiky.
Výstava *Hidden in Plain Sight* kombinuje starší a nové práce autora. Film Ammán (2020) střídá autorské záběry z Žákovy rezidence v Jordánsku se snímky z Mezinárodního veletrhu obranné a bezpečnostní techniky IDET v Brně, které natočili a jemu poskytli Žákovi kolegové Václav Drozd a Tomáš Hlaváček. Oproti očekávané kameře, pohybující se cestovatelsky rozmanitým a exotickým prostředím Ammánu, Žákova kamera zůstává ukotvená na jednom pozorovacím místě, odkud zdálky sleduje a přibližuje si život města, do kterého nelze z této pozice proniknout. Realita a subjektivita autora vstupuje do filmu v druhé polovině, kdy obrací kameru na sebe a střídá záběr na videa kolegů z veletrhu zbraní, jejichž obsah je komentářem samým o sobě s nacionálně zabarveným vyzněním, které není nikterak konstruováno.
Jiří Žák nemá chuť ukazovat veřejnosti archivy a odhalovat zdroje svého výzkumu, jejichž poměrná dostupnost dává najevo, že investigativní výzkum není cílem jeho práce. Zároveň si ale uvědomuje, že se jedná o materiál, který si divák přeje spatřit. To návštěvníkovi výstava v Kabinetu T. částečně umožní, aniž by chtěla mít edukativní étos. Autor v ní kombinuje práce, které výzkum zpracovávají, s novými, které jej doplňují o obecnější pohled na to, jak se utváří naše recepce. Tato prezentace mimo jiné naráží také na to, jak se konfiguruje naše mezinárodní politika v době COVIDní, což není bez souvislostí s tím, jak se formovala v rámci exportu válečných zbraní do blízkovýchodní oblasti.