Absolvent ateliéru sochařství na pražské  AVU u prof. Jindřicha Zeithammla a jeho současný asistent Kryštof Kaplan (*1987) se pohybuje na pomezí sochařství a architektury. I když je každé jeho dílo zcela samonosné, s oblibou svými radikálními a přesto citlivými interpretacemi intervenuje do historických i moderních prostor a vytváří zde site-specific instalace. Nejrozsáhlejší byla jeho realizace pro broumovský klášter v minulém roce, poslední pak bylo Velké sklo – instalace pro vitríny v pasáži Axa v Praze, obojí ve spolupráci s kurátorkou Ivou Mladičovou. Pro galerii Kabinet T. vytvořil zážitkovou instalaci DOOM, která pracuje s industriální estetikou místa, a prostřednictvím formální hry paradoxů jej přetváří v „jiný“ znepokojivý prostor, ve kterém věci nejsou tím, čím se zdají být. 

Kaplan pracuje s různorodými materiály - sádrou, laminátem, betonem, dřevem, kovem i jejich asamblážemi. Dominantním principem jeho tvorby je napětí mezi stabilitou a dynamikou, klidem a nebezpečím. Na této ambivalenci je vybudován i projekt DOOM, jehož název nabízí hned několik možností výkladu. V angličtině znamená zkázu, záhubu nebo rozsudek; jeho výslovnost zase odkazuje na „dům“, či Dóm ve smyslu sakrálního chrámu; stejný název nesla i kultovní počítačová hra autorova dospívání. Kaplan si s těmito významy pohrává a vzájemně je kombinuje. Aniž by jeho tvorba mohla být označena přímo za sociálně-kritickou, reaguje na nátlak novodobých svatyní konzumu, na všudypřítomný atak reklamních citylightů, na sofistikované mučírny fitness-center a solárií a poukazuje na jejich hypertrofii.

Základem většiny skulptur Kryštofa Kaplana je kovová konstrukce propojená důmyslným systémem na bázi základních fyzikálních principů jako je tah, páka, nebo tlak, s formami organického charakteru, které vytváří odléváním prověšených či vycpaných textilií – starých povlečení po babičce, nebo třeba nemocničních prostěradel. Jejich zdánlivá vlhkost a dužnatost propůjčuje tuhé neživé hmotě animální charakter a vyvolává klam – co se jeví jako měkká, poddajná peřina, je ve skutečnosti tvrdý laminát. Rozporuplné pocity vzbuzuje i povrchový nátěr vyjetým olejem, který může evokovat prosakující obvazy nebo přímo monstrózní mumie v rozkladu. Někdy autor nechává kolem precizně zpracovaných kovových rámů vyhřeznout zatuhlou polyuretanovou pěnu a prohlubuje tak kontrast mezi dokonalostí stroje a čímsi nevypočitatelně tělesným. Na druhou stranu mají laminátové odlitky přiznanou textilní strukturu i se zdobnými ornamenty, které jim vtiskují nečekanou subtilní krásu. I když celkově můžeme nejspíš nalézt paralelu Kaplanovy tvorby s dílem Jeanna Tingueliho, Aleše Veselého nebo Zbyňka Sekala, v těchto momentech se potkává také s Josephem Beuysem, Christem, Louise Bourgeois nebo s ranými pracemi Claye Oldenburga.

Kaplanovy objekty expandují ze svých rámců, jejich rozpínavá matérie kypí a svojí vehemencí se stává ohrožující. Jindy zdánlivě nehybné těleso vyvolává pocit tísně už pouhým potenciálem svého pádu – pádu, který musí být spuštěn lidskou silou. Stačí vytáhnout drobnou závlačku, napjaté provazy povolí, kola se rozjedou a spustí se ničivý mechanismus, na jehož konci se vymrští rameno s ozubenou sekerou a roztříští skleněný objet stojící provokativně v jeho dosahu. Role diváka jako „spoluhráče v pokušení“ dodává Kaplanovým sochám charakter divadelnosti, kterou v jeho posledních pracích umocňuje i to, že do hry zapojuje promyšlené nasvícení, které vytváří samostatné dramatické děje. Světlo zabudované do instalací někdy reaguje na zvuk nebo spíše paradoxně na jeho nepřítomnost. Například skulptura nazvaná Solárium se zvukem uspává a probouzí se naopak v tichu, aby bez dozoru svědků ožila vlastním životem. Vzniká tak zlověstná scénická situace, kterou Kryštof Kaplan dokáže vybalancovat až na samotný hrot očekávání – těsně něž se zvrhne směrem k nevyhnutelné katastrofě.