ČUJKY LENKY ČERNOTOVÉ

Soubor maleb a skic Lenky Černotové, které na této její první samostatné výstavě představujeme, navazuje obsahem i názvem na její cyklus prací, kterým v loňském roce diplomovala na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru Grafika II profesora Vladimíra Kokolii. Pojem Čujky je autorčiným novotvarem. Zahrnuje v sobě všechny hlavní ingredience její tvorby: intuici, zjitřené smyslové vnímání, tajemství i jistou míru podivnosti.

Ústředním tématem tvorby Lenky Černotové jsou dlouhodobě vlci. Vlk, jakožto symbolický duchovní vůdce ztělesňující souhrn vlastností, se kterými se chtěla ztotožnit, provázel její tvorbu od počátků studií na AVU. Byl a je pro ni ikonou divokosti, svobody, síly, rozhodnosti i samotářství. Nejprve svým vnitřním vlkům okouzleně podléhala a dávala jim maximální prostor, až ji zcela ovládli. Vlci obsadili její vnitřní svět, tvorbu, osobní život i představivost. Až zhruba před rokem se rozhodla vůči nim vymezit. Na jejích obrazech se vedle jinak obligátní vlčí siluety poprvé objevuje lidská – ženská – Lenčina postava. Už jim není podřízená, ale stává se jejich partnerem – a začíná je ovládat. Tato pozice jí dovoluje abstrahovat nejen jejich těla, ale „zoomovat“ i na jednotlivé smyslové orgány – uši, oči, čenich, ale i srst a zvětšovat je tak, že se v nich původní předloha dá jen těžko vystopovat. Čitelný příběh a konkrétní námět přebila intenzita barevných ploch. Za každým obrazem přesto stojí realistická studie, která ale slouží pouze jako formální vzorec k usměrnění kompozice. V procesu postupného zjednodušování z ní malířka vydobývá mohutné monolitické tvary, které barvami transformuje ve světelné zářiče. O tomto pozvolném procesu svědčí i série skic, které mají pro autorku samotnou rovnocennou hodnotu jako výsledné – převážně velkoformátové obrazy. Poznámky, záznamy náhlých pocitů a myšlenek společně s náčrty často zůstávají také zřetelnou součástí děl samotných – chyby neexistují, jsou jen stopy. Obrazy se tak stávají mentální mapou, záznamem procesu svého vlastního vzniku.

Vyzařování tušeného finálního tvaru jakoby postupně sežehávalo svůj konkrétní předobraz, zůstávají pulsující, transparentní, odhmotněné plochy. Přestože mohou působit monochromně, jsou výsledkem mnoha vrstev, které autorka přetírá, proškrabává, probrušuje a znovu překrývá, aby se dopracovala kýžené barevnosti až fluorescenčního jasu, které dosahuje především díky použití různých kadmiových tónů spolu s dalšími materiály, jako je třeba reflexní stavařská křída na železo nebo její vlastní patentovaný železitý pigment. Kompaktnost a zároveň vibrující vyzařování barevných ploch má magnetickou sílu – ovládá prostor a pohlcuje diváka. Sama autorka je charakterizuje jako „stavby s vlastní psychikou“, jako jsoucna nadaná vlastní energií. Co do toho dáš, to tam bude! – zní její heslo.

Pro Lenku Černotovou je malba šestým smyslem, prostředkem, jak pojmout vnější i svoji vnitřní realitu. Malbou doslova ohmatává skutečnost. Ostatně hmat je zapojen i do procesu její tvorby: často maluje rukama, fyzický kontakt s barvou a podkladem je pro ni důležitý. V jejím vztahu s každým obrazem je až cosi milostného. Barevným plochám říká „osahaná místa“. To ještě umocňuje pocit „slepecké malby“, která vyvádí na povrch barevné pnutí vnitřního zraku, barev, které se prosazují tak masivně, že se dají až nahmatat – natolik je jejich energie mocná.             

Terezie Zemánková, únor 2016