„bílý vlas, bílý úplněk, Najednou máme bílou duši z bezu, s bílého porcelánu seškrábnu nehtem vlas, můj bílý cit, andělé bílé nevrátí se zpět, kost bílá, v bílých hejnech pluly, růžička bílá, bílá závěj prachu, břízce bílé, bílá nevěsta, v aleji bílé, svítí jako bílé zvíře, tvoje bílé šaty, bílých vteřinách vraždy, hoří tráva/ neslyšným bílým plamenem, dva velké ptáky bílé, na bílém koni přijel, příběhy jsou tam z bílé příze, bílá moje žízeň, spouštět se po bílých nitích, olámané stvoly jak bílé kosti léta, sníh jako bílá konejšivá plíseň, letí roje bílých včel, růžičky bíle pro nevěsty, den bílý jako ovečka, něžně a tiše za bílého dne, nakonec uteče nám bílé kůzlátko, za vápnem bílé patníky, je v Andách velký bílý lom, a na dně lomu bílé lamy, a bílý klavír rozlámaný, až ráno z bílých třísek vstane, krajíček chleba z bílé pšenky, střevíček bílý ztratily, a měsíc bílý srpek dne, babího léta dlouhá nit bílá, na bílém plátně koňská hříva, po bílé cestě mezi bodláky, nejmenší vítr bílý krutá lasice, snáší se k zemi bílý sníh, chutnají strach jak bílý balvan soli, bílý bez, kel bílý, k ránu bílému, mléko je bílé, labuť je rovněž bílá, dvakrát bílý je i čerstvě padlý sníh, bílá je noc, bílá města, bílý drozd, s babičkou bílou, bílá růže zářila, růže bílá, do košilek bílých, poslední lístek prudce bílý, o skvělém tajemství tak skvělých jeskyň bílých, se sněhem, co dávno není bílý, s bílým hranostajem, a nést tu bílou tíhu, přes cesty přebíhají bílé lasičky u cesty panáčkuje bílý hranostaj,tolik bílých růží, vždy dva a dva ty ohromné a bílé, kosa bílá, bílé kroky, cesty k nám jsou bílé, bílou nití zaobroubí mraz.“

„černé kmeny na pozadí, černé stříbro hvězd, má noc je nejčernější tam kde ráno začíná, za černou hromadu uhlí pohřbili, černé bezy kvetou, a prázdná místa v černých rozsochách, pro černého papouška oříšky hledat, u černé tůně čistý chladný sníh, princeznu šel bych vysvobodit černému muži bych, Krajina s černým koněm a řekou zapomnění, černé jehličí, černé fugy, do černého lesa, černého čápa, chlapík v černém svetru, pod černým bezem, černý dehet, černý mor, se zlostným černým pláčem nad očima, smrt jako noc ta černá s krásným zadkem, svým černým tělem vzbuzovala žízeň, únor černý tvrdý měsíc, hroutí se hlína v černých zátokách, a ostrá bolest jako černá čára, z černých lísek, čas rozpadal se jako černá kytice, moudré černé ryby, černí ptáci, na jablůnce v lese černý pomeranč, v srdci černý nůž, na věky sami Černé hlavy vína, někdo má černou kůži na patách, černá růže rozkvetla, ukrývá černé slepé zvíře, napadlo sněhu až je v polích černo, slza černá jak tuš, na stěny stodol háže černý hrach, jak černé torzo, černý kámen, černá křídla vlaštovek, na stromech černé plody zimy, v kaluži pluje černé peří, zápisy černou křídou do komína, jak keře černého rybízu, noc jak černá slípka kvoká, kel černý, kůň jak černý vítr, černý svět, černé sloupy dýmu stoupají k nebi, černý deštník v ledničce, po dvoře chodí černé kuře, černé stromy, z lesa je znám ty zasažené bleskem a černé po boku, nad černým dnem letěla hejna.“             Jan Skácel

Volba textu je záležitostí autorských subjektů. To, že prostřednictvím jazyka rozumím, chápu myšlenky či vyjadřuji pocity, není soukromou událostí. To, že prostřednictvím jazyka rozumím, chápu myšlenky či vyjadřuji pocity, není čistě veřejnou událostí. Barva, v níž voda myslí na oheň, slovo počátku, interpretace světa obsažená v jazyce, čára ve tvaru okraje. Výtvarná mysl narušující mysl literární. Když barva vždycky přetrvává stejným způsobem, je to pravá barva, fialová, nejfrekventovanější barva. Kaligrafie, krasopis, nekonečná linie, čas, který uplyne, než světlo zhasne, nekonečná linie, čára ve tvaru okraje, jazykový obraz světa, cesta písma a báseň pro oči. Konotace jsou složky významu. Z návštěvníka divákem, z diváka čtenářem, z čtenáře návštěvníkem. Prožitek uměleckého textu jako obrazu.

Lucie Šmardová