Lubomír Jarcovják je autor, jehož díla dokážou velmi silně zasáhnout jemné a subtilní stránky lidského vnímaní. Takovéto vnímaní je velmi subjektivní a nelze proto tato díla ani výstavu shrnout do nějakého objektivního vysvětlujícího popisu.

U Luboše Jarcovjáka jsem si cenil vždy především jeho citu pro materiál, s nímž pracuje. Tradiční představa o sochařské tvorbě (ale lze to vztáhnout vlastně na všechny výtvarné druhy) vycházela z toho, že umělec formuje materiál. V podstatě jakási aristotelská představa o pasivní látce a aktivní, tedy určující a především o jinud přistupující formě, která teprve z věci činí to, co je. Konceptuální sochařství od 60. let zpochybňovalo tento přístup, když například objekty dematerializovalo, nebo se snažilo destruovat tvarové vlastnosti materiálu. Znovu si tak umělci připomněli, že materiál vstupuje do uměleckého díla aktivně. Že jeho potenciál se nevyčerpává pouze schopností být zpracován, a že sám je tím co aktivně působí. Umělec pak může tyto, často na první pohled neviditelné, vlastnosti přivést k jasnějšímu výrazu. Je to případ zejména těch, prací ve druhé místnosti galerie, kde v plastické struktuře papíru cítíme proces jeho vzniku ovlivněný náhodou i intencionálními zásahy. Významné na těchto dílech ale není to, že jsou výrazem autorovi citlivosti, ale že tuto citlivost zároveň dokáží předat dál.

Obrazy a kresby vystavené ve vstupní místnosti, představují na první pohled něco jiného. Není tomu tak sice zcela, obě části výstavy spojuje mnohé a to nejen médium papíru.

Ale nyní bych raději upozornil na to, v čem se od předchozích liší. Zatímco autorské zpracování papíru ve druhé místnosti známe z Lubošovy tvorby dobře už z 90 let, tato díla představují něco novějšího. Společná je jim především určitá konceptuálnost. Která většinou spíše jen prosvítá z řádu Jarcovjákovy estetiky skládání heterogenních tvarů a jejich fragmentů. Právě tato kombinace mezi pečlivě skladebným a efektem nečekaného působícím elementem vsunutým do obrazu je největší předností mnohých z těchto děl.

Václav Mílek

(úvodní slovo z vernisáže 6. 11. 2008.)