Výstavní prostor je místem, kde se umění představuje jako proces, jako čin, jako možnost k setkání, k prolínání forem, názorů a pohledů – tak jej alespoň definuje jeden z trojice aktérů Vojtěch Skácel. Na tento postulát navazuje jeho společný projekt s malířem Matějem Lipavským a sochařem Václavem Litvanem v galerii Kabinet T. Umělci zde nebyli svázáni jasně definovaným kurátorským záměrem, ale dostali carte blanche, aby v průběžném trialogu nabídli tři dimenze uchopení jednoho prostoru - D3 a pokusili se o jejich synergii.

V tomto pojetí není prostor galerie pouhou arénou, kde se věci dějí - autoři se k němu vztahují jako k samotnému předmětu svého uměleckého zkoumání. Ve svých malbách, sochách, instalacích a site-specific intervencích ohledávají jeho prázdnotu i zahlcenost, pokoušejí jeho hranice, iniciují jejich průniky, narušování i mizení. S prostorem pracují záškodnicky, někdy až neurvale a punkově. Jejich počiny mají ale vždy hravý nadhled a svébytnou syrovou poetiku. 

Mantinely výstavy určují mříže, kterými Václav Litvan protnul rohy galerijních sálů a naznačil tak, že se vlastně pohybujeme v pomyslné kleci ustálených významů a jejich souvislostí, do které se vplétáme se stejně sebedestruktivním odhodláním jako jeho plastika ryby, prošpikovaná ocelovými pruty, která výstavu uvádí. Její nepravděpodobné umístění se přirozeným zákonům příčí a dílo navozuje matoucí dojem, který se nadále má stát společným jmenovatelem celého projektu. Červená, na první pohled elastická hmota, ze které jsou vymodelovány Litvanovy kubizující „klecové reliéfy“, je na dotyk překvapivě tvrdá a hrubá, neboť vznikla kumulací mnoha dlouze zasychajících vrstev a jejich následným probrušováním. Diverzní technologické postupy používají i ostatní aktéři, jejich experimenty ale nejsou samoúčelnými hrátkami: každý sám za sebe, ale i ve vzájemném sémantickém pink-pongu reviduje vnímání uměleckého díla ve výstavním prostoru. 

Lazurní nástěnná krajinomalba Matěje Lipavského, která je při bližším ohledání tvořena vrstvením útržků různě husté moskytiéry, nehodlá být ohraničeným dílem, ale ve formě vlastního odrazu na lesklé podlaze dále expanduje a proměňuje se společně s pohybem diváka. Lipavský pokouší kategorii nástěnného obrazu také v romanticky zasněžených scenériích, které vznikly brutálním odprýskáním smaltu z deklů starých sporáků, či v pohledu dveřním kukátkem na domovní chodbu nalakovanou autentickou linkrustou. 

S inverzní perspektivou pracuje také Vojtěch Skácel, který se na bílé stěny Kabinetu T. vrhá ozbrojen dekoratérským válečkem smočeným ve stříbřence, na které pak nechává vířit filigránské barevné férie. V místnosti nasvícené pokojovou lampou tak rozpoutává Velký třesk, který spolehlivě rozleptává jistotu stability a (u)spořádanosti našich privátních mikrokosmů a vydává je všanc bezhraničnímu chaosu universa. Pokojíček se mění v halucinatorní svatyni, intimní prostor se stává sakrálním. Vzkaz, který Skácel vysypal pigmentem do betonového potěru na podlaze, pak můžeme vnímat jako klíč ke čtení významů, které jiskří mezi počiny všech tří spoluhráčů:  Sejdeme se na druhé straně neurčita. Kruh se uzavírá v exteriéru galerie, na chodníku, ze kterého Skácel odstranil několik dlaždic. Na obnaženém štěrku v tomto simulovaném archeologickém nalezišti leží mezi střepy z porcelánového servisu nápis „e den“, který má snad připomenout, že Ráj už tu kdysi dávno byl. 

Matěj Lipavský (*1985) studoval na AVU v ateliéru Malba I. profesorů Jiřího Sopka a Igora Korpaczewského, absolvoval ale také stáž v ateliéru Socha I. prof. Jindřicha Zeithammla. Zcela přirozeně tak variuje mezi malířským a sochařským projevem. Jeho ústředním tématem je krajinomalba, kterou zkoumá v nejrůznějších experimentálních technikách. Často pracuje s nalezeným, odpadovým materiálem, který se přímo vztahuje k danému místu a odhaluje tak jeho skryté významy a poetický potenciál. Vytváří tak subtilní site-specific instalace, náznaky krajinných či industriálních scenérií. Zřetelnými symboly vsazenými do různých situací někdy resuscituje posvátný potenciál místa, jindy zas vzdává hold profánnímu prostředí, když např. fragmenty stěn se strukturou dekorativního válečku povyšuje na obraz. Matěj Lipavský se rovněž věnuje psaní poezie. Své básně a jiné texty publikoval např. v Souvislostech, Listech či Přítomnosti. Je také zastoupen v antologii Nejlepší české básně 2015.

Václav Litvan (*1983) vystudoval Akademii výtvarných umění, kde prošel ateliérem Socha I. pod vedením profesorů Jana Koblasy a Jaroslava Róny a následně také ateliérem Monumentální tvorby Jiřího Příhody. Ve své tvorbě reaguje na vlastnosti a původní účel nalezených materiálů, předmětů a jejich segmentů, které sochařským gestem dále rozvíjí, posouvá a kombinuje. Jak uvedl kurátor několika Litvanových výstav Michal Novotný: „Jeho sochařská pozice vychází z pohledu na konkrétní objekty skrze kresbu, kterou materializuje prací s proporcemi, využíváním reliéfu, odkrýváním a odebíráním vrstev nebo přidáváním chybějících částí.“ Ve svých instalacích si pohrává s deformací prostoru a náznakem pohybu zamrzlého v čase, s napětím mezi plochou a hmotou, mezi banalitou a monumentalitou, mezi úctou k historii a jejím zrelativizováním.  

Vojtěch Skácel (*1983) studoval ateliér Intermediálních forem Petra Lysáčka na Fakultě umění v Ostravě a absolvoval ateliér Environment a konceptuální tendence na brněnské FAVU pod vedením doc. Vladimíra Merty a Mariana Pally. Jak předvedl např. ve svém „činu č. 44“ ve zlínské galerii Garáž, nazvaném Zdá se, že jižní strana se chce zachovat červená, ohniskem jeho tvorby je práce s prostorem, do něhož invazivně zasahuje: Jeho počiny se stávají přímou součástí daného místa, jeho ranami a jizvami, pronikají stěnami, podlahou i stropem. Skácel se soustředí na umělecko-řemeslný přístup, vytváří malované totemické objekty, pracuje s betonovým stavebním šaluňkem, který pojímá jako samostatné dílo, jako obraz přidělený určenému místu, do něhož nadále kreslí a vpisuje texty. Jak napsal Filip Machač, „Skácel ruší vnímání galerie jako místa, ve kterém je možné něco prezentovat, a vytváří prostor autentický, ve kterém je jednoduše možno kontemplovat a to bez potřeby něco chápat, něco pochopit... Skácel chce zachovat umění bez konceptu.“