V dramaturgii Galerie Kabinet T. se zahraniční autor neobjevuje poprvé. Výstava Matthiase Hesselbachera je letos již čtvrtým projektem mířícím mimo domácí vody. Není to jenom dědictví brněnské galerie Na bidýlku a přání pokračovat ve snažení Karla Tutsche v představování výrazných osobností i nastupujících autorů naší scény a především jejich tvorbu pak prostřednictvím výstav zahraničních autorů zařazovat do kontextu aktuálního umění středí Evropy.

Další podobnost s brněnskou legendou lze najít v oblibě jednoho z hlavních měst současného umění, kterým bezesporu Berlín je. Při množství navštívených ateliérů, byla galeristka Lenka Tutschová postavená před nelehkou volbu, koho ve Zlíně představit. Zvolit si za jedno z kritérií výběru jistou cizorodost ve vztahu k aktuálnímu dění na naší scéně je stejnou měrou riskantní jako očekávatelné.

Tvorba německého umělce Matthiase Hesselbachera (* 1978) se skutečně tomu, na co jsme v našich galeriích zvyklí, příliš nepodobá. Přesněji těm galeriím, které u nás představují známější autory mladších generací. Odlišnost rozhodně nespočívá v médiu. Malba neustále, a koláž alespoň v posledních letech, jsou respektované a běžné výrazové prostředky. Rozdíl je hlavně v tématu, jeho proklamované hloubce a otevřenosti, s jakou toto téma představuje. To se na české scéně příliš nenosí. I mnohem lehčí témata raději v jedné větě představíme a zároveň shodíme. Důležitý je pro nás náležitý odstup. Kdy jsme se po generaci Sursum, katolické moderně nebo Malichovu spatření vnitřního světla setkali s hledáním odpovědí na otázky typu: „Existuje alespoň jeden důvod, proč vůbec existuje svět? A to, proč právě tak jak je zorganizován? Existuje Bůh, a když ano, pak co o něm / o ní víme?“ Takovéto hloubání je v umění vyčleněno spíše pro výrazné solitéry nebo pro autory stojící zcela mimo „profesionální“ umění. Otázky z bezbřehých oblastí mystiky nebo New Age mohou stát někde v pozadí vzniku díla, ale musí být dobře schované.

Ve vystavených malbách z cyklu Trans (2013) se Matthias pustil do hledání esence románského a gotického umění. Ostatně, v které jiné epoše bylo hledání „metafyzické podstaty“ tak důležité? Abstrahování provádí tak důsledně, že by málokterého z diváku na první pohled tato spojitost mohla napadnout. Na plátnech větších formátů zůstaly lapidární linie, které jenom výjimečně vytvářejí náznaky konkrétnějších tvarů. Tyto doslova archetypální symboly se ostatně objevují Matthiasově tvorbě posledních let celkem často. Z těch nejčitelnějších jmenujme třeba spirály, mandorly nebo rohy. Tyto symboly najdeme napříč kulturami od pravěkého umění přes umění zaniklých civilizací po zcela současnou tvorbu. Jedno jestli tu, se kterou se setkáváme v galeriích, nebo naopak tu, co vzniká mimo institucionalizovaný svět současného umění. Jsou nám bližší než nejznámější díla renesance nebo impresionismu.

Při tvorbě obrazů tohoto cyklu Matthias záměrně experimentoval se změnami vědomí prostřednictvím nejjednodušší, a přitom velmi účinné metody oddalování spánku. Nejspíš právě proto pracuje se znaky zároveň zcela přirozeně, automaticky. Stejně jako když šaman kreslí při nejrůznějších rituálech do písku, popela nebo na lidská těla. Na druhou stranu v případě maleb v Galerii Kabinet T. se díváme na závěsný obraz, barvu na plátně a přirozenost tvorby je tímto do značné míry okleštěná. Energie zůstává lapena do obdélníku. Také kompozice a koloristické provedení jsou poučenější, než se může na první pohled zdát. Malby vznikají v jednom z nejkulturnějších měst na světě. Autorů, kteří se snaží oprostit od balastu, který právě kultura a civilizace přináší, znají dějiny umění samozřejmě celou řadu. Potřeba vrátit se zpět k něčemu čistějšímu, co už není aktuálně možné kolem sebe najít, je pro ně magická.  Někdy hledají v příběhu umění, jindy se vypravují za jeho hranice.  Nemusíme se pohybovat jenom po spirále, která vede k surrealismu, různým podobám abstraktního expresionismu, informelu nebo třeba k art brut, tak jak jej do galerií přinesl Jean Dubuffet.

Obrazy se symboly vyabstrahovanými ze středověkých maleb jsou, jak již bylo řečeno, co do provedení v celku tradiční. Na výstavě můžeme vedle toho sledovat nejrůznější stupně dekonstrukce obrazu. Ať už kolážovitým vrstvením, perforováním plátna kovovými sponami, nebo rovnou řezáním maleb (a dalším užitím kusů plátna v rámci koláží).

Zmínil jsem surrealismus, přestože Matthiasova tvorba z něj přímo nevychází. Formou mohou především koláže odkazovat mnohem více třeba k dadaismu. Surrealistické metody má jako skoro každý, kdo se věnuje umění, tak zažité, že se pro něj samy stávají „archetypy“ a přirozeně doplňují jeho archeologii dějin umění. Jsou to právě jeho rozměrné koláže z posledního roku, ve kterých se Matthiasovi daří uniknout sevření rovinné kartézské soustavy souřadnic, pravému úhlu a jím vymezené ploše.  Vytváří opulentní drúzy nejrůznějšího obrazového materiálu, výstřižků z novin, časopisů, xerokopií, ale také z vlastních maleb. V těchto kolážích, přerostlých nástěnkách, akceleruje jeho posedlost dějinami umění, vedle již zmíněných se zde objevuje řada dalších symbolů, někdy i otevřeně eroticky laděných. Na rozdíl od nepatrně starších koláží z let 2012–13, které jsou adjustovány spořádaně v rámech za sklem, tyto nové doslova přetékají tvary a obrazy. U některých nechává obnaženou konstrukci, kterou je právě malovaný obraz, tedy barva a plátno na blindrámu. V „ničení“ obrazu pomoci energických řezů je cítit potřeba vypořádat se s tvorbu Lucia Fontany. A tímto gestem podobnost nekončí. Matthias klade důraz na objektovost těchto koláží a podobně jako Fontana od Bílého manifestu (1946) ruší hranici mezi obrazem a sochou.  

Materiál explodujících oltářů je v podstatě velmi neutrální. Zmíněné erotické odkazy představují v podstatě cudné modelky nebo na kopírce namnožená ženská ňadra. Objevit, že kruhovité objekty zobrazují zrovna ňadra, je díky použití klasické černobílé kopírky dost obtížné. Velkou část koláží tvoří i zbytkový materiál. Stránky z časopisů bez obrázků. Tato absence je samozřejmě ještě mnohem dráždivější.

Důležitým prvkem Matthiasových koláží je programové bezčasí. Nalezený materiál, který používá, je právě tak starý, že není aktuální. Víc o jeho stáří asi nezjistíme. Možná se jedná o masochistické doužívání Matthiasovy sbírky časopisů z dospívání, možná jenom o náhodný nález. Nemožnost jednoduše díla časově zařadit neznamená, že by byla stará. Matthias s patinou pracuje velmi zručně jak v kolážích, tak i ve vystavených tiscích a malbách. Ostatně k tak nadčasovým tématům, jakými se zabývá, takováto forma patří. Matthias přitom zůstává jednou nohou v našem světě a druhou nakročuje směrem, kde by se mu dostalo odpovědí na jeho otázky. Dokáže schovat své hloubání nad nejzákladnějšími otázkami lidské bytí v působivá díla, která zpracovává zcela aktuálním výtvarným jazykem.

Martin Fišr