Max Leiß / 1982, Bonn / aktuálně pracuje na dvou řadách uměleckých děl. Pro výstavu v galerii Kabinet T. kontinuálně vznikají sochy, které odkazují na tvary funkčních předmětů každodenního života a vytvářejí v procesu sochařského zpracování nezávislé objekty. Přes jejich abstraktní vyznění, tkví jejich kořeny v reálném světě. Vyvolávají asociace viděného nebo užitého, evokují funkčnost. V této zpětné návaznosti na užité objekty hrají podstatnou roli zvolené materiály a formy. Stejně důležité se jeví umístění objektů mezi sebou a v prostoru.

Nově vzniká soubor pod názvem Formlabor / Laboratoř tvarů. Z fotogramů, které byly vyrobeny pomocí geometrických šablon, vznikly digitálním zpracováním, kombinováním a konečně také opakovaným osvětlením filmu mnohodílné série digitálních velko a maloformátových analogových kopií, které ukazují jak grafickou i tak prostorovou řeč tvarů, vymodelovaných ze hry světla a stínů.

Dřevěná ruka (Hand, 2014) na první pohledové stěně galerie zaujímá umístění orientačního prvku. Není však ukazující, ale částečně uchopující a položená. Z tvaru je patrný spíš význam mechaničnosti, než sociálního gesta. Dřevo je ručně opracované. Jde o sochařskou informaci, předznamenání celku výstavy.

V tomtéž úvodním prostoru je nainstalován i kovový objekt Adynaton (2018). Liniová konstrukce, jejíž jednotlivé části jsou jednoduše mechanicky propojeny. Celek by mohl například nést význam nerealizované funkčnosti, být technicistní metaforou. Leží na zemi, přitisknut ke stěně. Poskytuje obecnou informaci o dalších objektech výstavy.  Ty v sobě nesou široký rozsah možných způsobů instalace. Fragment téže konstrukce, objekt drobných rozměrů, (A leftover, 2018) nalézáme následně na podlaze hlavního prostoru. Registrujeme významy vzájemnosti prvků celku a jejich variace.

Hlavní prostor obydlují dva objekty-konstrukce (Klimax jun., 2019; Klimax sen., 2019). Jsou horizontálně a vertikálně komponované, fungují navzájem. Jde o specifické konstrukce-mechanismy, které reagují na architektonické danosti místa, komunikují s ním. Zprostředkovávají významy opření, vyklopení, rozložení, volby jedné z možností. Existují na rozhraní mechanického a živého. Nevnímáme jejich jednoznačnou účelnost, ale registrujeme jejich lidské míry a proporce. Jako bychom je podvědomě znali, ač nejsou primárně praktické a jejich rovina užití není úplně zřejmá. Je možné je složit, rozpohybovat, změnit jejich výšku a naklonění.

Zavěšený mechanismus Symploke (2019) vypadá jako nalezený, dříve funkční, patinovaný časem. Řada jeho detailů vypovídá o možnosti účelného zacházení, to ale na výstavě tematizováno není.

Na čelní vestavěné stěně upoutá pozornost svým lyrickým vzhledem, křehkostí nebo vychýleným postojem objekt z dřevěných latěk a provázků (Laisser-faire, 2012/19). Má charakter objektu-bytosti, figury. Zmnožené dřevěné laťky se vějířovitě rozevírají. Stejný formální prvek vnímáme také u drátěného objektu položeného horizontálně na podlaze (Selbsthypnose, Vol. II, 2013).

Instalací objektů prostupují zavěšené fotografické (analogové) tisky, černošedé kompozice technicistních tvarů na bílém podkladu. Jejich jednotlivé prvky připomínají formálními momenty některé z vystavených prací a uspořádány jsou podobným způsobem jako samotný celek výstavy. Prostorovým charakterem navozují atmosféru architektonické laboratoře. S nimi korespondují dva šamotové objekty (Ellipse, 2018; Kyklos, 2018). Vertikální působí skladbou geometrizovaných objemů, horizontálně položený tvarově připomíná stěnu architektonického modelu domu.

Jako poslední z výčtu uveďme symbolicky žlutý dvoudílný objekt (Place d’Aligre, 2014) volně položený na zemi. Vypadá jako ševcovské kopyto. Při bližším průzkumu ale zjišťujeme sochařské uvažování jeho autora.

Celek výstavy působí přesvědčivě. Zdá se, že jednotlivé prvky-objekty jsou přesně na svých místech. Jako by instalace měla strojový charakter, kde všechny části do sebe zapadají a společně vytvářejí vizuálně funkční celek. Objekty jsou opřené, zavěšené, položené, nenápadně nainstalované. Obsahují nevyhnutelnost prací, o jejichž vznik se zasloužila náhoda.

Divák v prostoru s minimem figurálního tvarosloví ale lidskou dimenzi silně pociťuje. Ve způsobu nainstalování, v potenciálních pohybech částí objektů, v prvcích vybízejících k manipulaci. Pohybuje se na rozhraní, kdy eliminace figurálního myšlení o figurálním zpětně posiluje.

Objekty nejsou definitivní formy a kompozice, ale pohyblivé mechanismy s neomezeným množstvím konkrétních instalací. Méně či více funkčních a nefunkčních, naznačené, nedořečené. V odosobněném podzemním prostoru bez oken je tak vytvořeno prostředí mentální spolupráce. Divák nabývá touhu celek přeinstalovat, jednotlivé prvky přemísťovat.

Realizace aktu přemístění stála původně u zrodu fenoménu ready mades. Marcel Duchamp vsazením předmětu do výstavního prostoru rušil jeho původní funkčnost. Max Leiß ale bývalou funkčnost simuluje. Pouhým okem není možné rozpoznat, zda stojíme před nalezeným nebo vytvořeným.

Jednotlivé objekty se stávají samostatnými individui s vlastním životem. Neostentativně navzájem komunikují. Diváka vybízejí k živé spolupráci. Jde o inteligentní hru, nevyzpytatelný proud pocitových a mentálních asociací.

text: Iva Mladičová