Leskymoidy

  Pro Milana Housera je skupina závěsných objektů, vytvořených krátce před výstavou v galerii Kabinett, jedním z vyústění jeho neskrývané vášně pro technologický experiment. Jde rovněž o zatím poslední dobrodružství, které podnikl kvůli prostorovému dílu. Píšu „prostorové dílo“ a víc to nespecifikuji, protože se domnívám, že je třeba zachovat jistou opatrnost, podobně, jako ji ve své tvorbě zachovává Milan Houser.

  Plastický tvar Milana Housera přitahuje, ať už se věnuje čemukoliv. Když nedávno v Brně vystavoval „práce na plátnech“, bylo těžké o nich mluvit pouze jako o obrazech, nebo pouze jako o objektech. V některých případech totiž na plátna vylil kilogramy autolaků, až se pružná plátna změnila v nádrže na obrovské množství hmoty. Jindy pomalu tuhnoucími nálevy vytvářel na povrchu pláten naduté vaky, či laky nechal z plátna stéct, až pod spodní hranou rámu zatuhly jako žluté krápníky.

   Objekty v galerii Kabinett pocházejí ze stejné rodové linie. Houser kvůli nim pokryl osrstěný textil (leskymo) mnoha vrstvami barvy. Jako autor měl pod kontrolou, jak moc jakého odstínů a jak namíchané barvy na leskymo nanáší, ale finální podobu velkou měrou určila interakce barvy s podkladovým materiálem.

  Dřevěné kvádry, na kterých je textil navlečený, jsou pro všechny objekty stejné, a tak nás vedu k domněnce, že tentokrát Milan Houser chtěl být co nejblíže tradici minimalismu. Při pohledu na slepenou srst leskyma mi ovšem připadá důležitý pocit, že se vlastně díváme na kašírování a aranžérkou práci. Nad podkasáním textilu, zafixovaným lepkavými nánosy barev, si vedle minimalismu určitě můžeme vzpomenout na scénografické postupy, nebo na úpravy výloh u obchodů. Na těchto objektech je vůbec cosi nepříjemného a netroufl bych si tvrdit, že za to výhradně může nezvyklé setkání s dekoratérskými postupy v sochařském díle. Možná to způsobuje celkově syntetický charakter spojení umělé tkaniny a umělých barviv, možná fakt, že výsledný vzhled povrchů je vlastně jen důsledkem zablácení, zničení původních textur.         

  Houserovo opatrné našlapování kolem „prostorového díla“ určitě podmínilo jeho vzdělání. Ateliér Aleše Veselého na Akademii výtvarných umění sice opustil už před osmi lety, ale pozitivní vztah k soše si zachoval. Podobně jako mnoho jeho vrstevníků se ovšem nechce spokojit s úzce vymezeným pojetím této disciplíny. Pro sochařské principy se snaží najít uplatnění na hraničních územích, ať už jej jimi obraz, nebo třeba, jako v tomto případě, petrifikovaný textil.

Jiří Ptáček