Výstava Hlavy v hlavě zlínského sochaře Radima Hankeho mapuje jeho tvorbu poslední doby. Představené sochařské dílo je výsledkem dlouhodobé a soustředěné činnosti na tématech, která  autora zajímají  po celou jeho tvůrčí kariéru. Hledání odpovědí na otázky, co člověka charakterizuje a přesahuje, co se odehrává v jeho vnitřním světě, je základním prvkem jeho práce. Proces pozorování, zkoumání a v ideálním případě i nalézání je neustálý, formuje „duchovní“ stránku díla. Zkonkretizování a převedení úvah do sochy, malby či kresby je potom přirozeným výstupem a záznamem autorova nitra. Je přitom zajímavé sledovat šíři Hankeho výtvarného vyjádření a cestu  původní myšlenky k výslednému artefaktu.

Při těchto úvahách se můžeme s autorem vydat několika směry. Jeden z nich, kontinuálně provázející sochaře od konce osmdesátých let, nás vede do oblasti klasické figurální tvorby, zaměřené zejména (jak už vypovídá název výstavy) na hlavu. Po technické stránce dokonale zvládnuté, do všech důsledků propracované, portréty nesou vždy svůj specifický příběh, sdělení okolnímu světu. Hankeho „poselství“ vyvolává přesně specifikované pocity, podpořené vhodnou volbou materiálu.  V cyklu Ofélie se tak ocitáme ve světě melancholie, tichého stavu tajemného soustředění, zastřených a možná nikdy nevyslovených slov. Reliéfní provedení v umělé pryskyřici (2006) asociuje  tragický příběh, naproti tomu provedení v kameni (2008/2009) je odrazem konkrétního prožitku spojeného s tématem. Také bronzová hlava Harryho Pottera (2008) zapadá do kontextu portrétu zobrazujícího realitu, která je obohacena o „vnitřní život“ věci samé, jakési energetické pole autora vyzařující ze sochy směrem k divákovi. Výstava představuje také diametrálně odlišnou polohu tvorby Radima Hankeho, kde cesta vzniku díla je lemována absencí potřebných vnitřních vztahů, jednoduchostí objemů a tvarovou redukcí na nejnutnější prvky. Materiálově a hmotově zcela odlišné artefakty jsou zbaveny individuality, jejich „duchovno“ je záměrně potlačeno, jednotícím prvkem se stal základní modul či představa tvaru, v případě potřeby násobená. Přesto je tato rovina díla legitimní (počátky lze hledat  v devadesátých letech, např. v sérii Převozníků) a cyklus Rodina (2008) vlastně vystihuje to nejlepší z  tohoto směru – naprostý minimalismus. Třetí oblast Hankeho sochařské tvorby je zdánlivou střední cestou předešlých výtvarných poloh. Postavy opět částečně ztrácejí konkrétní rysy, části obličeje i těla jsou provedeny ve  výrazové zkratce a  hlava se stává buď dominantním prvkem figury nebo přímo samostatným subjektem. Redukce však není provedena do extrému. Ale v kombinaci s tématem – dětské období v životě člověka, se významová stránka stává velmi důležitou, specifickou a zneklidňuje přirozené chápání světa dětí. Malý Buddha (2009) vybízí, jak při vizuálním pohledu, tak i při následném přemýšlení „o věci samé“, k diskuzi, konfrontaci s Hankeho ztvárněním. Je třeba poznamenat, že se nejedná o prvoplánovou hru pro efekt. Zvláštnost této skulptury je pečlivě vystavěna kombinací běžné představy dětské figury či hlavičky a transformací námětu, myšlenky do individuálního autorského činu. Představuje tiché svědectví o vývoji člověka, o jeho vnitřní a vnější proměně a nastoluje otázku vztahu prožité minulosti a nepoznané budoucnosti.

Souběžně se sochařskou činností je pro Radima Hankeho důležité malířské a kresebné vyjádření. Je výchozí pro vznik soch, ale je také samostatným výtvarným projevem. Typické jemné kresby grafitovým prachem jsou výborným dokladem autorova vnitřního světa, jakýmsi deníkovým záznamem stavu mysli. Lze říci, že vystavené kresby jsou komentářem k individuálnímu portrétu, obrazy pak pomyslnou tečnou za vzniklou sochou.

Radim Hanke patří ke klasikům české výtvarné scény, je důvěrně obeznámen se všemi problémy sochařské činnosti. Zajímavé je, že neustále hledá a zkoumá možnosti svého projevu, nevyhýbá se formálním experimentům. Jeho specifikou je hluboké myšlenkové propracování tématu, s důrazem na jasné vizuální sdělení a touhou po „naplnění hmoty duchem“.

Martin Beníček