Ground, der Grund, zem, zemský povrch, půda, zemina, ale také dno, podklad, základ- metafora jakéhosi ukotvení, uzemnění.  Tento pojem ve své mnohovýznamovosti charakterizuje a doprovází celou tvorbu Silvie Breitwieser. Ta se sama považuje spíše za sochařku než za malířku nebo fotografku, což dokazuje nejen její práce, ale také její svébytná estetika. Jako sochařka chce pracovat s materiálem tak, aby jej cítila, tvarovala a tím bezprostředně zakoušela jeho prostorovost. To platí i pro její obrazy a fotografie, které v zásadě vnímá jako objekty.  Vše je pro ni hmota, podklad /der Grund, Ground/, který se dá zpracovat, tvarovat. Ať už se jedná o přírodní nebo anorganické materiály nebo o vnitřní obrazy, vzpomínky, emoce, sny. V tomto smyslu je u ní proces umělecké tvorby jakýmsi procesem „skulpturace“, zhmotněním obrazů do prostorových útvarů, které ona sama nazývá /Gebilde/. "Pravda, existence, krása… jsou hmotné. Konkrétně to pro umění znamená: tělesné, věcné, smyslové, viditelné, slyšitelné, citelné, uchopitelné, zachytitelné čichem, chutí".

Vnímání tělesnosti předmětů je téma, ke kterému se ve svém díle stále vrací. Slouží jí k tomu užívání pro ni typických materiálů, které by měly naše smysly bezprostředně oslovit (kámen, kov, minerály, textilie...), a především pro ni charakteristická a pro skulpturální objekty ojedinělá práce s rašelinou. Rašelina je pro ni zásadním materiálem. Nese v sobě vlastnosti již zmíněné foremnosti, nestálosti, proměnlivosti, ale také historičnosti a vrstevnosti.  Má tedy také schopnost konzervovat, uchovávat, což jí dává charakter podobný naší paměti. Objekt a samotný materiál tak myslí, vnímá, má paměť.

Výstava v Kabinetu T. představuje útvary a instalace, v kterých se zřetelně ukazuje Breitwieserové estetika prostorovosti a tělesnosti a s tím spojená svébytná poetika. Jsou to objekty, které jsou věcné, přímé, bezprostředně působící na naše smysly a zároveň také nesoucí jakousi osobní výpověď. Hlavní prezentovanou prací je skulptura Das große Dreieck sestavená z rašelinových cihel. Tato instalace by měla vytvořit jakousi ambivalenci, napětí, konflikt nebo dialog mezi přírodní architekturou (rašelinová masa) a anorganickou architekturou výstavního prostoru, výstavního místa. Další důležitou prací výstavy je instalace sítotisků oken Sans Souci-Cent Soucis  (fotografie oken ze zahrady zámku Sans Souci v Potsdam, jimiž prorůstá fíkovník).  Zde se zrcadlí důležitý prvek Breitwieserové práce, a to proces přeměny každodennosti do poetična, který je svým způsobem také procesem „skulpturace“, tvarování. To vše je doplněno o sérii objektů s názvem Natural Bodies, jež jsou jakousi osobní zpovědí z období, kdy umělkyně trpěla silnými závratěmi a kdy byla narušena její perspektiva vnímání prostoru. Prostor a problematika jeho vnímání jsou témata, která prostupují celým jejím dílem, stejně jako s tím spojené téma protikladů, jejichž neslučitelnost je ve svém důsledku také jen otázkou úhlu pohledu.