Tanja Hemm vytváří zvukovou kompozici pro daný prostor a osoby, které se v něm pohybují. Vzniká tak triáda, složená ze zvuku, prostoru a člověka, jako výsledek jejich vzájemné souhry.
Svou práci začíná umělkyně vždy tím, že jako agent budoucích návštěvníků sama prozkoumává prostor. V každém prostoru znějí tóny jinak. Někdy se zvuk odráží, někdy se zesiluje nebo postupuje, někdy je zvuk naopak pohlcován. Prostor ovšem utvářejí nejen fyzikální vlastnosti, také jeho historie a funkce se stávají součástí kompozice.
Jak ovšem vzniká zvuková lokální instalace, když nelze z důvodů pandemie cestovat? Historii a funkci je možné zkoumat na dálku, jak zní samotný prostor ovšem nikoliv. Poté, co se veškerá setkávání uskutečňovala virtuálně prostřednictvím zoomu, rozhodla se Tanja Hemm projít si daný prostor – právě tak pomocí zoomu – s galeristkou Lenkou Tutschovou jako svou zástupkyní. Ta vyhověla požadavkům, procházela prostorem sem a tam, přehrávala zaslané zkušební zvukové ukázky, dokud si Tanja Hemm nevytvořila pro prostor cit a nemohla začít s vlastní kompozicí. Tato forma mapování zvuku představovala pro Tanju Hemm novou zkušenost a zvláštní výzvu, protože prostorový zvuk se ve srovnání se zvukem in natura použitím zoomu mění.
Lokace prostoru: gotický kostelík ze XIV. století s pozdější barokizací
Stojíme na velkých těžkých světle šedých kamenných deskách mezi stěnami se světle růžovou výmalbou, imitující mramor, a s architektonickými prvky, připomínajícími mramor vanilkově žluté barvy tak jako klenební pás za oltářem. Na jednoduchém oltáři upoutá náš zrak polychromovaná dřevěná soška Madony s Ježíškem. Na bočních stěnách hned za vstupem vidíme tři náhrobky z šedého pískovce, na kterých se setkáváme se zemřelými v podobě poloreliéfů v životní velikosti. Pod kostelíkem i kolem něho na bývalém hřbitově stále leží ostatky těch, kteří tam byli kdysi pohřbeni. Jejich náhrobky se však nedochovaly.
Mnichov, 08. 08. 2021, Dr. Birthe Blauth