Galerie Kabinet T. vystavuje opět po roce dalšího autora tvz. zlínského okruhu a to Zdeňka Gajdoše (1961). Jelikož se na výstavách a sympoziích setkává s autory zlínské skupiny „Ohne titel“, s nimiž naposledy vystavoval loni v Luhačovicích,  je tedy v městě i regionu pro výtvarno poměrně znám. Všechno začalo v Brně, kde v letech 1981 – 1987 Zdeněk Gajdoš vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP Brno (dnes MU) obory český jazyk  a výtvarnou výchovu. Zde se také seznámil s Ivo Sedláčkem a Lubošem Jarcovjákem (připomínám, že Jarcovják byl naposledy ve Zlíně prezentován právě ve  zdejší galerii).

Právě na počátku devadesátých let si Zdeněk Gajdoš vybral specifické výtvarné médium doby instalací, happeningů a performancí -  papír. „Paper art“ v moravském (brněnském) prostředí se od osmdesátých let projevoval    zejména v   osobě J. H. Kocmana a soustředil se  především na autorský papír či knihu.  Ačkoliv se Gajdoš zabýval částečně i autorským papírem, těžiště jeho výtvarného vyjádření tkví  v něčem jiném, v paper artu jako konceptu  vlastního světa a života.

Jaký je teda jeho svět, prezentovaný na této výstavě? Je to – v určitém slova smyslu -  až intimní otázka, přesto vyvstává potřeba na ni v souvislosti s výstavou odpovědět. Musím však napsat, že výběr děl postihuje  tvorbu posledních let, kdy Gajdoš konstituuje svoji tvorbu od roviny „konceptuální“ (dopisní obálky adresované výrazným osobnostem; Dopisy mé lásce) k „percentuální“ - ačkoliv obě jsou  bytostně provázány.   Včetně archetypální Bílé žluté (1993) výstava prezentuje po formální stránce neutuchající autorův zájem o „nejjednodušší“ výtvarné médium, myslím co do formy prostředku – tedy papír a pojidlo. Ačkoliv by taky mohl kreslit do písku nebo do řeky Moravy, důsledně trvá na svém: „použít jinak, tedy dát věcem jiný smysl, přidat hodnotu osobního prožitku a tvůrčího procesu“. Reaguje na podměty kolem sebe svébytně tak, že jeho práce je zejména důležitá pro něj, vymyká se naprosto  běžnému výtvarnému provozu, prezentující se tvorbou zejména pro diváka galerií. Výtvarně proměňuje věci obyčejné do strukturálně specifických papírových objektů, do témat, která ho jednoduše zaujmou. Ať je to cokoliv, např. Trubičky (2008) odvozenina od chemickým zkumavek, Letka (2007) rytmizace plochy podle neodhadnutelného pravidla, či „přepis“ krátkých básní haiku do zcela svérázné podoby (2007). Strukturální členění plochy je však pro Gajdoše stále typické, Průhled a Koso (obé 2006).  Posledním objektem, vytvořeným přímo pro tuto výstavu je Město kniha (2011). Ta je z logického důvodu umístěna v knihovně Františka Bartoše po celou dobu trvání výstavy.

Zdeněk Gajdoš a jeho papírový svět je jistý unik před hlukem našeho bytí. Gajdoš je jiný. Ten nás nepotřebuje. Má svůj svět a jeho existence je klidná. 

Martin Beníček, kurátor výstavy