Výstava Louky divoké představuje autorovu druhou oblast uměleckého zájmu. Vedle filmu a videa to jsou kresby krajinných scenerií, jež zdánlivě vypadají bezstarostně a idylicky. Instalace bílých závěsů a látkových tapet zesiluje aristokratické vyznění obrazu do vypjatější a více dramatické situace společenské události nejistého určení. Instalace zároveň zvýrazňuje problematiku lokální kultury, když přenáší romantický historismus do baťovského moderního města. Existence lokální kultury vázané na etnikum a národ je ale také velkou otázkou dnešní doby spojené s migračními vlnami, globální kulturou a on-line prostředím. Tímto směrem poukazuje jak Therova zarputilost a vážnost návratů do blízké minulosti, kde leží příčiny dnešních společenských a politických poměrů, tak obraz Václava Girsy. Girsa nepracuje s nostalgií jako Ther, ale zachycuje krajinu spíše současnou. Proč Mark Ther opakovaně zve do svých výstav Václava Girsu a žádá ho o ztvárnění určitého námětu, zůstává spíše záhadou. Therovy kresby na této výstavě vycházejí z předchozího autorova kresebného cyklu Heimatkreis Braunau Sudetenland, v němž Mark Ther “rekonstruoval” kresby svého vzdáleného strýce Franze Schmelze z 30. let minulého století. Tato částečná rekonstrukce je zapotřebí tam, kde byla kontinuita vývoje přetržena a není na co plynule navázat. Mark Ther oživuje jednotlivé “místopisné” kresby strýce a mění je v budoucí filmová pole, oživlé scenerie minulosti sudetského etnika.
Mark Ther studoval na Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením Vladimíra Skrepla a Jiřího Kovandy a poté Michaela Bielického a v New Yorku na The Cooper Union for the Advancement of Science and Art. V roce 2011 získal Cenu Jindřicha Chalupeckého (CJCH). Stěžejní oblast jeho tvorby tkví v práci s videem, filmem a kinosálovou prezentací. Vyznává estetickou kvalitu obrazu a zvuku, která zesiluje divákův prožitek. Charakteristické pro jeho videofilmy jsou smyslové interpretace traumatických témat a společensko-historických tabu souvisejících se sexuálními deviacemi, porno estetikou, gendrovou a queer erotikou a sudetoněmeckou problematikou. Raná krátká videa využívala klipovou náladu a ambivalentně si pohrávala s populární kulturou a jejími ikonami (Madona, Andy Warhol). Důležitou figurou, jejíž identitu si propůjčoval, byla operní diva Maria Callas. Později si oblíbil záběry setrvávající v pohledu na obscénní „děje“. Ve filmu Das wandernde Sterlein, za který získal CJCH, propojil kontroverzní téma pedofilie s příběhem mizení dětí v posledních letech války v českém pohraničí. Spojil tak zamlčenou historii s aktuální společenskou diskuzí. Ther pracuje s přesností formy, výraznou estetikou, sofistikovanou narativitou, dlouhými záběry, opakováním a svůdností stylu. Používá vědomě momentu zvratu k vyústění reálného děje do „mysteria“, přičemž ve svých ranějších videích zálibně uplatňoval provokaci, výrazně aranžované a explicitní scény pro různé takzvaně deviantní a sexuální odchylky, jež vykresloval se zálibnou detailností a ulpíváním. V poslední době odvážně propojuje tyto prozkoumané oblasti se zamlžovanou problematikou české a sudetoněmecké identity.