Blanka Jakubčíková (1971) je umělkyní razantních gest a radikálních postojů. Její umělecká osobnost se formovala na studiích architektury a následně na nově založené FAVU v ateliéru profesora Václava Stratila v Brně (1992 – 2000). Záhy se ale vydala vlastní cestou, na které se protíná její výtvarná a básnická tvorba, a obraz s textem vytvářejí jednu hutnou hmotu sdělení.
Blanka je umělkyně plná vášní a rozporů. Krasoumnou až secesní linkou vykresluje kontury svých osudových krásek, aby jejich mateřsky bujná těla vzápětí rozšlehala smrští expresivních úderů štětcem a znectila je cákanci stékající barvy. Aby nikdo nezůstal na pochybách, že tady se odehrává drama, doplní malbu nápisy, které ji posunou směrem ke komiksu na rozhraní „morzakoru“ a červené knihovny. Vědomě a s humorným nadhledem tak balancuje na ostří mezi dekadencí a banalitou a evidentně si svoji chůzi po tomto tenkém ledě užívá. S lehkostí mísí syrový, art-brutální projev s elegantní kaligrafií, sakrální motivy s pouťovou estetikou, pokleslý bulvár se vznosným patosem.
Titul výstavy Kdyby krása zabíjela vznikl pod dojmem havárie, kterou Blanka prožila – a přežila - 3. 12. 2013. Na dálnici v Německu dostalo auto plné lidí ve 140-ti kilometrové rychlosti smyk a převrhlo se na střechu. „Když se otáčelo, ztratila jsem vědomí a uviděla jsem obraz krásné ženy. Měla rudé šaty poseté bílými růžemi. I vlasy měla bílé, dlouhé až ke kotníkům. Krásnější ženu jsem nikdy neviděla. Myslím si, že jsem viděla samu smrt,“ zaznamenala si. Tentokrát ale krása nezabíjela – všichni jako zázrakem přežili bez následků. „Jsem holka, co hackla samu smrt,“ pochlubila se Blanka v jedné svojí facebookové básni. Zážitek z autonehody měl být původně leitmotivem výstavy. Nakonec se ale promítl pouze do první malby zobrazující stylizovanou postavu „krásné smrti“ v rudých šatech a do malby poslední představující autorčin „auto“-portrét s karosérií havarujícího vozu vsazenou v hlavě.
„Smrt – co nestala se – bolí,“ konstatuje v jiné básni: a proto se tentokrát rozhodla nenechat nic náhodě a vytvořit pomník vraždám, které se skutečně přihodily – ať už v reálné nebo imaginární rovině. Smrt je pro Blanku Jakubčíkovou věčným fascinózem se silně erotizujícím nábojem. Ovšem ne smrt ledasjaká: vzrušuje ji smrt vášnivá a ne úplně přirozená – mord, pokud možno. Sérii velkoformátových komiksových obrazů, které vytvářela přímo na místě v galerii Kabinet T., pojala jako jeden ucelený koncept, kde jednotlivé malby fungují jako součást mnohovrstevnaté story, kterou si divák může komponovat různými směry. Navazuje na svůj předchozí projekt Žena je vysloveně zločinecký typ, pohrává si s náhodou (pokud připustíme, že něco takového existuje), cituje sebe samu a seskládává tak univerzální příběh lásky, nenávisti a pomsty.
Jedním z impulsů se jí stal nález rok starého časopisu Týden, který připomínal 40. výročí masakru, který roku 1973, 10. července – tedy v den vernisáže - spáchala dvaadvacetiletá Olga Hepnarová, když pronajatým náklaďákem úmyslně vjela na tramvajový ostrůvek a nechala po sobě 8 mrtvol. Svůj čin deklarovala jako pomstu na společnosti, která se k ní po celý život chovala bestiálně. Naproti Hepnarové, která byla poslední českou ženou odsouzenou k trestu smrti, umístila Jakubčíková portrét Marie Sonbolové, která nožem na koberce podřízla krk své dceři Sandře. Její vražda „z lásky“ měla mesiášský motiv: Matka chtěla duševně nemocnou dívku zbavit pozemského utrpení.
Vražedkyně Blanky Jakubčíkové nejsou jen jména z černých kronik: jsou to femme fatale - ženy přesvědčené o svém vyšším poslání, - bohyně pomsty, samozvané spasitelky a mučednice své vlastní víry. Na výstavě jsou v dobré společnosti atomových Madon odhodlaných ve jménu žárlivosti způsobit nukleární katastrofu, i s alter-egem umělkyně připraveným „uříznout komusi hlavu trnem z růže“ – což je ostatně parafráze na její neodekadentní básnickou sbírku vydanou pod pseudonymem Blanche Cutie.
Stejně, jako Olga či Marie se i Blanche otevřeně přiznává: Na místě činu, kde se se skutečně totálním nasazením věnovala svému poslání, nechává vraždící proprietky, vlastní improvizované lůžko s peřinkou zkrvavenou v místě, kde spící mívá srdce, potřísněné igelity, na které jak „rtěnkou na zrcadlo“ vpisuje vzkazy těm, kdo přijdou ohledávat ostatky. Zanechává tak po sobě komplexní instalaci tak trochu ve stylu postelí a pokojíčků představitelky Young British Artists - Tracey Eminové, instalaci, kde se vykřičená intimita stává zobecnitelou zkušeností.
Nezaslouží si slitování – už proto, že to je to poslední, o co by škemrala. Ostatně, jaké slitování s vražedkyní, která po sobě ani pořádně neumyje podlahu. Vražda je pro Blanku Jakubčíkovou evidentně víc než jen „krásným uměním“. Mějme se před ní na pozoru.
Terezie Zemánková