Eva Koťátková (1982) vystudovala malbu v ateliéru prof. Vladimíra Skrepla na Akademii výtvarných umění v Praze. Roku 2007 se stala laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, letos získala německou cenu Dorothey von Stettenové pro mladé umělce. Velkým úspěchem Evy Koťátkové byla účast na Bienále současného umění v Benátkách 2013, kde vytvořila pro mezinárodní expozici Palazzo Encyclopedico instalaci Asylum.
Eva Koťátková se systematicky zabývá zkoumáním společenských institucí, situací a procesů, které restriktivním způsobem de/formují lidskou osobnost. Dříve výtvarnou cestou zpracovávala především dopad sociálních systémů jako je školství a výchova, které jedince ovlivňují zvenčí. V poslední době se obrací k tomu, co na osobnost působí z jejího nitra: k fóbiím, traumatům, tísnivým fantasmatům a běsům – souhrnně řečeno k tomu, co jsme si zvykli označovat jako psychickou nemoc. V této souvislosti se zaobírá také fenoménem léčeben, ústavů a asylů, metodami léčby a jejím dopadem. Ve své tvorbě se ptá po právoplatnosti pojmu „normality“, zaobírá se legitimitou nápravy, převýchovy a přizpůsobení, bere si na mušku unifikaci lidských bytostí a uniformitu jejich osudů. Společnost nahlíží s nemilosrdnou kritikou jako represivní aparát, který likviduje svobodnou individualitu.
Josef Hofer (1945) patří mezi nejznámější žijící tvůrce art brut - umění v surovém stavu. Samostatné výstavy mu uspořádala Collection de l´art brut ve švýcarském Lausanne (2003, 2012), ale také např. Rakouské kulturní fórum v Praze (2010). Jeho dílo je zastoupeno ve většině veřejných i soukromých sbírek art brut i řadě kolekcí současného umění. Tento rakouský umělec se narodil s mentálním i fyzickým handicapem. Dětství a mládí prožil v izolaci rodinné farmy. Od roku 1985 žije a pracuje v denním stacionáři Lebenshilfe in Ried im Innkreis. Zde se od roku 1997 věnuje kresbě pod vedením kunsthistoričky Dr. Telsnig. Ta si jako první povšimla jeho nevšedního talentu.
Zásadním pro jeho tvorbu se stal objev vlastního vzrušeného těla v odrazu zrcadla. Autoerotické zážitky přenáší na papír a s narcistní rozkoší se tak identifikuje s mužskými akty z foto-erotického katalogu. Převážně mužská torza zasazuje do vyrýsovaných, invazivních rámů, které určují polohu figury, utlačují ji a lámou do nepřirozených pozic. Jeden námět opakuje v mnohačetných sériích, kde se jednotlivé kresby liší jen v jemných nuancích.
Hoferova těla nemají nic z antického ideálu krásy. Jejich gesta, razance a dynamika ale vypovídají o mučivé slasti více nežli stylizované erotické snímky. Intenzita jeho uměleckého výrazu boří hranice mezi profesionálním a amatérským uměním, stejně jako mezi tvorbou "normálních" a handicapovaných autorů.
Spíše než společným projektem obou umělců je výstava Rámy a rámce odpovědí Evy Koťátkové na tvorbu Josefa Hofera. Na základě osobního setkání s ním a s jeho tvorbou rozvinula vizuální úvahu na téma těla, jemu společností vnucovaných norem a ideálů, jeho svobody a uvěznění; těla jakožto zpřítomnění člověka ve světě, těla jakožto důkazu a formy jeho existence. Josef Hofer v konfrontaci s instalací a videoarty Evy Koťátkové nevystupuje jako oběť systému, ale paradoxně jako triumfující osobnost, která prostřednictvím tvorby dosáhla vnitřní svobody, jež restriktivní rámce ignoruje.