Hrozné hrozno a zlý Zlín

            Markéta Othová a Jiří Kovanda

            Český jazyk je plný rozmařilostí, které lze lehce přehlédnout. Proč má hrozno stejný etymologický základ jako hrozný a Zlín jako zlý? Název jsme vymysleli mimovolně, když jsme si poněkud rozverně přeposílali různé možnosti a našli jsme v něm zalíbení, asi jako když Bohumila Grögerová a Josef Hiršal napsali JOB–BOJ nebo Let let (tedy aniž bychom chtěli srovnávat kvalitu:>). Přestože nás napadlo, že mnozí budou v názvu zbrkle hledat politické obsahy a negativní významy, název jsme si ponechali právě pro to, abychom zpochybnili tyto automatické soudy, které modelují naše vnímání. Byli bychom rádi, kdybyste s námi ocenili jednoduchost tohoto podivně příčinného spojení slov, které pěkně zní a ponouká nás se zamyslet po důvodech takovéto zlomyslnosti jazyka, jež je stará skoro 800 let v případě Zlína a kdoví jak je to s hroznem.

            S vizuálním jazykem je to podobné, některé věci fungují tak samozřejmě, že se nad nimi už neumíme ani pozastavit. V době, kdy byly vyhlášeny předními mysliteli naší společnosti konce dějin a kdy máme dojem, že vše již bylo vytvořeno, vše jsme viděli, slyšeli a četli, je možná docela dobré se zamyslet nad tím, jak se nad věcmi a jejich vztahy, které mezi sebou utvářejí, zamýšlet. Jiří Kovanda a Markéta Othová sledují tyto běžné stavy věcí a všímají si malých nepatrných momentů, které ale významně mění pohled na život i umění a mnohdy stačí jen položit věc jiným způsobem nebo rozpustit kategorie, které jsme si pro věci vytvořili a kam je již dlouhá léta příslušně i nepříslušně řadíme.

            Ale jistě chcete slyšet něco o tom, proč zde vystavuje právě Markéta Othová a Jiří Kovanda. Mohlo by to být proto, že oba jsou považováni za představitele postkonceptuálního umění přelomu tisíceletí, Markéta Othová ve spojení s jedním médiem fotografie, Jiří Kovanda ve spojení se všemi médii kromě fotografie (a filmu). Ale ve skutečnosti tyto kategorie v této výstavě nehrají žádnou roli. Důvodem je fotografie koťátka, které se zasněně dívá oknem ven, která visela na výstavě o Jiřím Kovandovi v Klatovech, ke které si Jiří Markétu přizval, stejně jako několik dalších umělkyň. A také fotografie, o které se zmíním vzápětí, jež nepoužita zůstala uložena v Klatovech v depozitáři. To, co mě zajímá nejvíce na obou autorech je umění, jak z běžné věci nijak zvláštním úkonem udělat předmět poutající pozornost a zájem. Řeknete si, že toto je hodně ubohá definice umění a kurátor by měl znát a pojmenovat strategie, kterými toho umělci dosahují, já jsem ale docela ráda, že to kouzlo jde jen málokdy prokouknout.

            Markéta Othová a Jiří Kovanda se už jednou sešli nad opravdu společným dílem - bylo to v galerii MXM v roce 1996 na výstavě Mrkačka. Sešli se tenkrát v kavárně a na fotografii od Martina Poláka předstírají na nekonečném fotografickém pozadí tanec v akci nazvané Bez názvu, 9. října 1995, Praha (Sešli jsme se v kavárně U sv. Vojtěcha v 18.00 hod.). A protože to tenkrát bylo již dlouho a také proto, že se v jejich práci vyskytují často stejné objekty zájmu a také podobné způsoby uvažování, aniž by se jednalo o vzájemné ovlivňování, požádala jsem je, zda by rádi se mnou nevytvořili výstavu pro Zlín. Výstava tak vznikla jak se rádo říká z ničeho, bez jednotící tématiky a způsobem, kterého si vážím nejvíce, neboť již pro něj zbývá v dnešním uměleckém provozu stále méně místa. Společným povídáním si o věcech se tyto věci objevily ve výstavě a jejich vztahy se rozvolnily do nových souvislostí. Jsem také ráda, že ve výstavě zůstalo i trochu melancholické nálady spojené s pobytem doma a cestováním, s bezpečím abstraktní konverzace a strachem z konkrétních obsahů.

            Edith Jeřábková, kurátorka výstavy