V instalacích, kresbách, filmech a performancích zkoumají umělkyně Karíma Al – Mukhtarová a Nicole Wendel hranice materiálu, uplatnění těla a zkušenost s prostorem. Ve své umělecké práci prověřují dané techniky a jejich procesuální uplatnění v různých médiích: Karíma Al-Mukhtarová pracuje převážně s tradičními materiály. Na výstavě Prostor mezi námi vystavuje vyšívané skleněné objekty a nástěnná prošívaná skla s olejovou malbou. Karíma ráda pracuje s tenkou hranicí mezi pevností a křehkostí. Díky transparentnosti skla se rub, který je obvykle kvůli nevzhlednosti skryt, stává součástí obrazu. Skleněné instalace v prostoru nabízí divákovi z každého úhlu jiný pohled na výsledný obraz. Karíma zkoumá vliv společnosti na jedince. Celistvost lidského těla se v jejích vizuálních představách rozpadá, aniž by bylo zraněné nebo úmyslně deformované. Organičnost je potlačena zjednodušením, linka výšivky je někde zdvojená, vrstevnatost a propojování bodů do nových obrazů působí hravě a přitom věrně, s podtextem růstu a pohybu. Fragmentované tělo není slabé a bezmocné. Jeho části dostaly možnost žít svůj vlastní příběh a my se můžeme domýšlet, jaký asi. Naši představu o těle Karíma narušuje, ale obraz celistvosti nám nebere. Instalace výstavy záměrně přispívá k fragmentaci těla, a přesto „nedokončené“ obrazy považujeme za propojené a figuru (zde postavu i vzorec) cítíme jako celistvou. Výšivka coby technika zvyková a narativ našeho přebývání v tomto světě odkazují k pojmům tradice a existence. To potvrzuje i zpřítomnění fyzična každého, kdo prochází výstavou. Zrcadlo, doplněné volně spuštěnými vlnitými vlasy, umístěné v centru výstavního prostoru, vyzývá pozorovatele k zastavení a k pohledu do zrcadla, sobě do očí, do nitra.

Nicole Wendel kombinuje performance s kresbou a aktivuje formy estetického myšlení prostřednictvím cílené somatické práce s tělem. Zkoumá otázky: Jaké informace lze získat z rezonance pohybu a zda lze vědomě utvářet kinetický prostor? Citlivé a jasné vnímání těla a prostoru je prvotním impulsem pro pohyby jejího těla v performativních improvizacích, z nichž pak vznikají vizuální stopy a struktury v kresbách. V centru jejího výzkumu jsou elementární pohyby a soustředění na prostorově-komunikační zkušenosti. Vedle současných velkoformátových kreseb a komornějších děl představí autorka svůj nový film COMMON GROUND. Těla performerů interagují mezi sebou i s architekturou kostelního prostoru, který je jedním z nejstarších v Berlíně. Improvizují na základě svých zkušeností a momentálních podnětů. Důraz je kladen na páteř, oproti architektuře kostela, na prostor srdce, oproti centru kostela, a na chůzi, oproti prožitku prostoru jako takového. Použité hole se stávají prostředníkem mezi tělem a architekturou a rozšiřují fyzický dosah.

Řeč pohybů připomíná vyprávění pantomimy nebo dramatu, a přesto jsou tancem, jsou to formulace rytmu a výrazu. Jejich přirozenost a částečně prvotnost zvyšuje napětí. Tiché pasáže filmu, v nichž se tanečníci dotýkají prostoru pomocí holí, jsou doprovázeny slyšitelným šramotem a akcentovány úhozy, což umožňuje vnímat dotek kamenů samotného kostela. Někdy za sebou tyče vláčí jako závaží, pak je znova uchopí, jako by s nimi rozšiřovali prostor. Při čtení stop poměřují místo a čas. Pohyby tanečníků se splétají do nového poeticko-grafického celku, který lze vnímat i zvukově.

Obě umělkyně se ze své perspektivy zabývají aspekty gesta, časovosti, udržitelnosti a v odlišných formách mezioborovými obsahy a vztahy. Nicole Wendel čerpá z fyzického pohybu celého těla a vytváří tak struktury, které alegoricky umožňují chápat obrazový prostor rozšířený o prostor zvukový. Jedním z témat německé umělkyně je zkoumání pohybu, při němž se objevují smyslové i obsahové impulsy obohacující dramaturgii performancí. Původem jejích děl je vždy přímý fyzicko-haptický odkaz. Mnohovrstevnaté informace a úrovně vnímání se v kresbách ztělesněných linií a rytmů stávají neverbálně resonančními poli.

Karíminy příběhy se vizuálně zapisují do prostoru. Slova se stávají linkami, linky se stávají novými obrazy, a tím i zkušenostmi, které mohou mít potenciál změny. V novém díle Karímy Al - Mukhtarové je patrný návrat k mytologicko-existenciálnímu přístupu. Tematicky ji zajímají situace, mezi něž patří i otázky našeho fyzického bytí: to, jak tělo obýváme a jak o něm přemýšlíme, je součástí naší lidskosti. Obě umělkyně se zabývají měnícími se společenskými podmínkami ve vztahu k tělu, jeho zobrazováním a souvztažností a kriticky reagují na převládající diskurz s otázkou Prostoru mezi námi.

Nicole Wendelová (1975) studovala na berlínské akademii u profesorky Leiko Ikamury. V roce 2008 získala 1. cenu za grafiku udělovanou Nadací Alice Salomon v Berlíně a v roce 2022 cenu Valerie und Prof. Kurt M. Schulz-Schönhausen Förderpreis udělovanou Nadací Kunstfonds v Bonnu. Velkoformátové kresby Nicole Wendelové naznačují prostor neurčité hloubky, v němž se jakoby rozpíná vzdušná hmota. Člověk má téměř dojem, že kresba dýchá. Analogie s lidským dýcháním není náhodná, neboť celá autorčina grafická tvorba úzce souvisí s tělesnými procesy a úkony, které jako performerka provádí spolu s ostatními tanečníky. Gesto, které v nereprezentativních kresbách hraje ústřední roli, Nicole Wendelová důsledně zkoumá a rozvíjí v médiu kresby kombinací s prvky konstruktivní abstrakce. Na menších výkresech jsou prvky zobrazeny izolovaně. Na velkoformátových kresbách se prolínají a vytvářejí složité struktury. Prostřednictvím dynamických vztahů prvků se autorka snaží zachytit kinetický prostor v kresbě.

Ludwig Seyfarth

Karíma Al - Mukhtarová (1989) studovala na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem u Jiřího Kovandy, v Ateliéru intermediální konfrontace Jiřího Davida na UMPRUM v Praze a v Ateliéru intermédií Mileny Dopitové na AVU, kde v roce 2018 absolvovala. Je vítězkou Essel Art Award CEE za Českou republiku v roce 2013 a absolvovala stáž CEAAC ve Štrasburku ve Francii. Jedním z hlavních témat její práce jsou procesy sebepoznání a otázky identity. Ve svých dílech se zabývá vlastní životní zkušeností, která má kořeny v jejím irácko-slovenském původu. Karíma Al – Mukhtarová do značné míry ignoruje současné trendy a umělecké strategie, naopak pracuje s tradicí, vrací se k původním řemeslným technikám a dává jim současný obsah. Sama se věnuje keramice, včetně japonského umění kintsugi, které vzniklo ve 20. století a zabývá se restaurováním keramiky.

Radek Wohlmuth