Publikace, kterou držíte v rukou, je dokladem experimentu čtyř doktorandů zabývajících se volným uměním. Když se jim naskytla možnost vystavovat měsíc v galerii Kabinet T., rozhodli se, že do ní nepřinesou již vytvořené artefakty, ale že dílem bude samotný proces tvorby. Vstoupili do prázdné bílé krychle pouze s mlhavou představou o svém zadání a docházeli do ní pravidelně jako do práce, tedy vždy v době otevírací doby galerie. Postupně si uvědomili, že nastavená pravidla hry vykazují i další tradiční znaky pracovní docházky, přičemž příjemným vedlejším efektem je strukturování času a vznik rituálů jednotlivců i celé skupiny. Svůj pracovní prostor postupně zabydlovali, přinášeli materiál a nástroje potřebné k tvorbě děl nebo nezbytného základního komfortu.

Po prvním týdnu se autoři potýkali s krizí. Nastavený koncept otevřel mnoho filozofických i praktických otázek a vynořily se pochybnosti nad jeho smysluplností a relevancí v kontextu programu galerie. Již na začátku práce a z podstaty neurčitosti experimentu (možná i z drobné opatrnosti) vzešla prvotní hypotéza – tedy, že jakýkoliv výsledek bude dobrý a životní Meisterstück pravděpodobně za měsíc stejně nevznikne. Tato premisa musela být pravidelně opakována, aby se tak umělci mohli osvobodit od velkých očekávání (především svých vlastních). Po počáteční nejistotě přišlo uvolnění, pocit osvobození, autoři si začali hrát a improvizovat. Vznikaly potenciálně inovátorské metody (malba vrtačkou, kvantová malba tyčí z žebříku, týmové oboustranné vyšívání) a na jejich základě díla různých druhů a různé vážnosti. Umělci se v galerii zabydleli, chodili do ní i mimo pracovní dobu a zůstávali přesčas. Čistý prostor galerie podrobili neřízenému chaosu. Pracovali každý zvlášť i společně. Navzájem se podporovali, motivovali, inspirovali, pozorovali odlišnosti vlastních tvůrčích strategií. Vytvořili přitom prostředí, které sami nazvali školkou. Součástí procesu se navíc stal každý, kdo se během výstavy přišel do galerie na pomyslnou týranou Schrödingerovu kočku podívat.

Kurátor výstavy byl z podstaty nepředvídatelnosti a tekutosti díla spíše pozorovatelem připraveným podat pomocnou ruku ve chvílích, kdy umělci začali pochybovat nad smyslem celého aktu, a plnil tak roli terapeuta v záloze. Pomáhal řešit zásadní otázky spojené s neurčitostí tématu, reprezentativních produktů celého procesu či začarovaný kruh tematizace procesu tvorby. Opakoval základní mantru. Když se experiment přiblížil svému konci, přišla poslední vlna nervozity z nutnosti dílo důstojně uzavřít. Již na počátku bylo stanoveno, že výstupem bude dernisáž, na které autoři představí knihu s dokumentací akce. Celá publikace vznikla přímo v galerii – autoři si pro ten účel nastěhovali do galerie tiskárnu, autorské texty byly psané na psacím stroji a ořez knihy proběhl okružní pilou.

Výstava končí opět prázdnou galerií, ve které najdeme už jen rezidua po uměleckém aktu – podlahu špinavou od barvy a díry po hřebících ve stěnách. A čtyři participanty, kteří si našli čas a dovolili si tvořit. To je pro mě osobně jedním z nejdůležitějších závěrů. To a nastolená otázka, kterou si sama pokládám a která pravděpodobně pálí mnohé z nás – jak si vymezit čas na vlastní přemýšlení a tvorbu. Školka pro doktorandy by mohla být odpovědí.