Minulé výstavy

DISPOSITIONS Ondřej Filípek, Stella Geppert /D/
17. 7. – 18. 8. 2021
Napříč Patrik Pelikán
1. 3. – 23. 7. 2021
Elves leaving the forest András Cséfalvay
22. 12. 2020 – 22. 1. 2021
Kontinuální přechody Daniel Hanzlík
20. 11. 2020 – 22. 1. 2021
Hidden in Plain Sight Jiří Žák
14. 8. – 24. 9. 2020
MORFOLOGIE ELIÁŠ DOLEJŠÍ – MARIE JAROŠINCOVÁ – ROSWITHA MAUL – PETRA SKOŘEPOVÁ – TOMÁŠ VOVES
25. 5. – 25. 7. 2020
Rozumím Pavel Humhal
30. 1. – 31. 3. 2020
Figurae Max Leiß
7. 11. – 28. 12. 2019
Matěj Lipavský, Václav Litvan, Vojtěch Skácel
18. 9. – 25. 10. 2019
RAUSCHEN | ŠUMĚNÍ Christine Camenisch | Johannes Vetsch /CH/
27. 5. – 27. 7. 2019
MIESTO BLÍZKOSTI, PRIESTOR ODLÚČENIA Daniela Krajčová, Peter Jánošík /SK/
4. 4. – 15. 5. 2019
PRACH NA POLICI / DUST ON A SHELF Gabor Kristóf /HU/
14. 2. – 21. 3. 2019
0ČI / AUGEN Fabian Ginsberg, Stefan Hayn /D/
8. 11. – 20. 12. 2018
DJ NA VOLNÉ NOZE / THE FREELANCE DJ Sláva Sobotovičová /SK/, David Fesl /CZ/
21. 9. – 25. 10. 2018
TEKUTÁ MATEŘSKÁ LÁSKA Ester Geislerová /CZ/, Milan Mazúr /SK/
28. 5. – 27. 7. 2018
JE TOHO VÍCE / THERE ARE MORE THINGS Jaro Varga, Dorota Kenderová /SK/
12. 4. – 18. 5. 2018
perpetua Ateliér fotografie Ostravské univerzity
15. 3. – 5. 4. 2018
NATURALISMUS Vladimír Véla, Jaromír Šimkůj
18. 1. – 22. 2. 2018
LOUKY DIVOKÉ Mark Ther
9. 11. – 20. 12. 2017
The Reconstruction of Truth - Rekonstrukce pravdy Philipp Gasser /CH/
21. 9. – 29. 10. 2017
'PATADATA1 /CZ, DE, UK/ Václav Girsa, Franziska Hufnagel, Andrea Lédlová, Brian Reffin Smith, Lukas Troberg
19. 5. – 19. 7. 2017
BLIND SPOTS David Možný
11. 4. – 11. 5. 2017
CNS Šárka Koudelová, Ondřej Basjuk
2. 3. – 31. 3. 2017
Ylín Ateliér Reklamní fotografie, FMK UTB Zlín
8. 2. – 22. 2. 2017
PARTICIP č. 197 Tomáš Vaněk
15. 12. 2016 – 27. 1. 2017
GROUND Silvia Klara Breitwieser /D/
3. 11. – 2. 12. 2016
NEW HORIZONS II. András Cséfalvay /SK/
15. 9. – 16. 10. 2016
DOOM Kryštof Kaplan
20. 5. – 30. 6. 2016
I-SANCTUARY Irina Birger /NL/
7. 4. – 14. 5. 2016
ČUJKI Lenka Černotová
18. 2. – 18. 3. 2016
Dál a výš Daniel Vlček
25. 11. – 10. 12. 2015
Slack Motion / Uvolněný pohyb Ben Brix /D/
22. 10. – 20. 11. 2015
Per man ent fór ent per for man`s Per man ent fór ent per for man`s
15. 8. – 25. 9. 2015
HRY V GLOBUS Adéla Součková, Matěj Smetana
25. 6. – 31. 7. 2015
PALLIATIVE Iede Reckman /NL/
5. 5. – 5. 5. 2015
TOO MUCH, TOO SOON Katarína Hládeková, Ondřej Homola
18. 3. – 18. 3. 2015
HROZNÉ HROZNO A ZLÝ ZLÍN Jiří Kovanda, Markéta Othová
5. 2. – 11. 3. 2015
ANAGRAM Matthias Hesselbacher /D/
13. 11. – 19. 12. 2014
MARSEILLE Pierre-Gilles Chaussonnet /F/
1. 9. – 10. 10. 2014
KDYBY KRÁSA ZABÍJELA Blanka Jakubčíková
10. 7. – 15. 8. 2014
Intertwined/Prolínání Antoinette Nausikaa /NL/
14. 3. – 14. 3. 2014
STŘET Pavel Hošek
13. 2. – 13. 2. 2014
Zátiší Petr Willert
3. 12. 2013 – 16. 1. 2014
Das wandernde Sternlein/Putující hvězdička Mark Ther
8. 11. – 29. 11. 2013
COKOLI Jan Šerých
17. 9. – 18. 10. 2013
AUTOPORTRÉTY Patricie Fexová
9. 7. – 8. 8. 2013
CONVERTER Carola Ernst /D/
16. 5. – 28. 6. 2013
FRAGMENTY A UDÁLOSTI Zbyněk Sedlecký
14. 3. – 2. 5. 2013
NĚCO Jan Ambrůz
18. 1. – 28. 2. 2013
ŘÍKÁM VÁM, JE TO PRAVDA, ALE Václav Girsa
18. 10. 2012 – 31. 1. 2013
DECH FOREM Zdeňka Saletová
14. 9. – 12. 10. 2012
MODUS OPERANDI Petr Bařinka, Pavel Strnad
23. 7. – 31. 8. 2012
Zlín#32 Petr Stanický
22. 5. – 22. 5. 2012
TERMOVISION Matej Fabian /SK/
2. 2. – 21. 3. 2012
Portfolio 2 Jiří Petrbok
14. 12. 2011 – 31. 1. 2012
MÍSTNÍ MUZEUM Dominik Lang
8. 11. – 2. 12. 2011
MEDITACE Jaroslav Čevora
1. 9. – 14. 10. 2011
BARVY COLOURS FARBEN COLORI Lenka Vítková, Jiří Valoch
12. 7. – 28. 8. 2011
POZITIVY Zbigniew Libera /PL/
3. 5. – 3. 7. 2011
SPÍŠ TIŠE Zdeněk Gajdoš
23. 2. – 8. 4. 2011
NENÍ NÁVRATU Pavel Forman
25. 12. 2010 – 21. 1. 2011
SVĚT BEZ MÍSTA Habima Fuchs, Erwin Kneihsl, Markus Selg /D/
9. 9. – 22. 10. 2010
ANDREW´S HONEYMOON IN INDIA / ANDREWOVA SVATEBNÍ CESTA V INDII Andrew Gilbert /GB/
6. 5. – 4. 6. 2010
KW "FAMILY" Igor Korpaczewski
25. 3. – 30. 4. 2010
ROZHOVOR PŘES STĚNU Eva Koťátková
11. 2. – 19. 3. 2010
HLAVYVHLAVĚ Radim Hanke
10. 12. 2009 – 29. 1. 2010
MASKER1 Jakub Matuška
5. 11. – 4. 12. 2009
LABYRINTY Petr Kunčík
30. 9. – 30. 10. 2009
BEZČASIE Juliana Mrvová /SK/
4. 6. – 10. 7. 2009
PARTICIP 91 Tomáš Vaněk
23. 4. – 30. 5. 2009
PEPITO Tereza Velíková
26. 3. – 18. 4. 2009
MANDARINKY Jiří Kovanda
5. 2. – 20. 3. 2009
LESKYMOIDY Milan Houser
11. 12. 2008 – 31. 1. 2009
NÁLETY Lubomír Jarcovják
6. 11. – 6. 11. 2008
Zpět na výpis
1021_foto_toast_aPanorama_2380 2021_foto_toast_IMGL2158 2021_foto_toast_IMGL2434 2021_foto_toast_Panorama_2404
Minulá výstava

Napříč

Patrik Pelikán
1. 3. – 23. 7. 2021
  • Kurátor/ka: Terezie Zemánková

Anotace výstavy

Patrik Pelikán 1987* pracuje s kresebnými i sochařskými principy, nevytváří však obraz ani sochu, ale Prostředí. Jeho site-specific instalace do vnitřní i vnější architektury navazují na ráz stavby, nenápadně rozvíjejí její konkrétní prvky, doslovují její historii – anebo formulují zcela nový příběh. 

Aktuálním dějištěm jeho plíživé revoluce v prostoru se stala galerie Kabinet T. V jejím hlavním sále vzpříčil samostojnou stěnu s graficky pojednanou povrchovou strukturou, která mění proporce i perspektivu místa. Vytváří iluzivní, znepokojivé situace, pro které je charakteristická dualita mizení a narůstání, negativu a pozitivu, příčení a uvolnění. 

Pelikánův způsob uměleckého uvažování je architektonicky věcný a zároveň poeticky magický. Klade před diváka nečekané pasti, které ho přitahují, ale nepustí jej dál, zábrany, které svádí k odstranění, zároveň však neumožní, aby za ně bylo nahlédnuto.

 

Patrik Pelikán: Napříč

Hra je jasná. Hranice jsou vymezené, pravidla definovaná, a pokud je hráči budou respektovat a spolehnou se na své neomylné smysly a zdravý rozum, průběh lze snadno odhadnout. Vše běží podle plánu, věci jsou na svém místě. Právě v momentě, kdy se zavedené modely jeví jako neotřesitelné, vtrhne na hřiště záškodník, několika tahy posune mantinely, zpochybní zákony a zmatené aktéry vystaví situaci, která není v repertoáru jejich zkušeností. Roli diverzanta, který nás nutí vystoupit z komfortní zóny, sehrává Patrik Pelikán (1987) s bravurou ostříleného záložníka. 

Jeho strategie zůstává pozoruhodně konzistentní od doby, kdy na AVU studoval kresbu u Jitky Svobodové a Jiřího Petrboka a také v ateliéru Grafika II u Vladimíra Kokolii. Konzistence však neznamená strnulost. Jedná se o soustředěný, hlubinný zájem o určitá témata a jejich systematické rozvíjení. Kresba, socha i architektura včetně jejího řemeslného, zednického fundamentu jsou pro něj rovnocennými prostředky, kterými navozuje nečekané destabilizující situace, které nás nutí změnit alespoň na chvíli úhel pohledu.

Pelikánův způsob uměleckého uvažování je architektonicky věcný a zároveň poeticky magický. Vztahuje se vždy ke konkrétnímu místu, tedy k architektuře, kterou vnímá jako svébytnou organickou strukturu. Reaguje na její konstrukci, materiál, na detaily, ale především na její historii a symboliku. Vciťuje se do „osobnosti“ místa a svými zásahy ji dokresluje, zvýrazňuje její vlastnosti, nebo je naopak popírá. Jeho zásahy jsou někdy monumentální, jindy naopak natolik subtilní, že ani neproniknou do vědomí, a evokují se pouze jako znepokojivé tušení, že věci nejsou, čím se zdají být. Prostředí, která vytváří, působí jako minimalistická divadelní scéna vystavěná na principech snové logiky: důvěrně známá, často bezvýznamná místa jsou najednou něčím jiná a tato náhlá jinakost je nabíjí zvláštní energií a dodává jim význam. 

 

Pro názvy svých výstav Patrik Pelikán s oblibou volí příslovce – neohebný slovní druh, který vyjadřuje bližší okolnosti dějů a vlastností. Slovo napříč, které se příčí už pouhému vyslovení, ilustruje vlastnosti a bližší okolnosti projektu pro Kabinet T. velmi přiléhavě: předjímá cosi iritujícího, vzdorujícího, stavějícího překážku. Stavění překážek (ať už fyzických či mentálních anebo rovnou obou zároveň) je ostatně autorovou specializací. 

Jakmile návštěvník otevře dveře galerie, narazí na ostrý břit nově vestavěné stěny, která původní prostor galerie diagonálně dělí plynulou křivkou na dva koridory, které by ze své podstaty měly někam vést, něco propojovat. Toto, stejně jako ostatní očekávání, ale nedojdou svého naplnění. Na konci chodeb nečeká žádné vyvrcholení, žádný poklad, dokonce ani žádný průchod. Katarze se nekoná. 

Frustrace kulminuje v sále, jenž uzavírá levý trakt galerie. Jeho stěny kolem dokola obepíná tmavý pás horizontálně členěný na tenké proužky, které vyvolávají zdání vibrace. Chvějí se stěny okolo nás, nebo se chvějeme my? Pelikán nás uvádí do situace jako vystřižené z čínských kóanů, jejichž iracionální příběhy namísto rozuzlení kladou otázky, nahlodávají poznání a osvobozují tak mysl ze stereotypních konceptů. Grafická struktura na stěnách připomíná žábry žaluzií. Pokušení poodkrýt je a podívat se skrz je ale marné. Octli jsme se v pasti optického klamu, kde naše empirická zkušenost selhává. Atmosféru podkresluje všudypřítomný vtíravý zvuk, který přímo vychází z charakteru místa, jen nevíme z jakého zdroje. 

Podstatnou roli v komplexním prožitku sehrávají specifické kvality použité hmoty. Důsledné řemeslné provedení je pro Pelikána zásadní. Nepatří mezi autory, kteří by se stavěli pouze do role režiséra a samotnou realizaci nechali na najatých pomocnících. Fyzicky se angažuje v každé fázi výroby, působí nejen jako architekt, ale i jako stavitel, zedník, malíř a následně i jako likvidátor… 

Mezi podlahou a stropem hlavního sálu Kabinetu T. byla vzpříčena dřevěná konstrukce opláštěná sololitovými deskami. Následovalo vyrovnávání stavebním lepidlem s armaturou. Poté natažení vápenného štuku, který dříve, než hmota zaschla, bylo třeba ještě „roztočit“ molitanovým hladítkem. Finální tmavě zatónovaná cementová stěrka, stažená hřebenem do struktury vertikálních plastických proužků, dodává stěnám brutalistní výzor se strukturálními haptickými prvky. Op-artový efekt rytmických grafických prvků podpořený nasvětlením však především pomáhá deformovat perspektivu prostoru – a o to autorovi jde.

Patrik Pelikán v tomto i ve svých dřívějších počinech svébytným jazykem rozvíjí principy land artu, konceptualismu a minimalismu, navazuje na enviromenty Richarda Longa, iluzivní prostory Jamese Turrela, monumentální skulptury Richarda Serry či na videoarty Bruce Naumana. Pozornost věnujme dvěma zvláštním případům: 

Místo činu 1: Wooster street č. 141, Soho, Manhattan, New York. Nenápadná ulice a ještě nenápadnější dům. Dole zazvoníte a pak po úzkém schodišti vystoupáte do druhého patra. Omšelou chodbou s červeným linem na podlaze projdete k pokladně. Náhle ucítíte vůni hlíny, čerstvě rozorané, kypré hlíny a pak ji i uvidíte. Sahá vám po kolena a pokrývá celou plochu prázdného bytu o rozloze 335 m2. Walter De Maria, americký muzikant a vizuální umělec do svého The Earth Room nechal roku 1977 navézt 140 tun zeminy, která tu leží dodnes.  

Místo činu 2:  Saatchi Gallery, Londýn. Tentokrát klesáte po širokém schodišti dolů, do suterénu velkolepého klasicistního paláce. Za skleněnými dveřmi se rozkládá místnost horizontálně předělená hladkou černou plochou, která naprosto dokonale odráží okolní architekturu a zároveň budí dojem nekonečné hloubky. Obepíná bílé sloupy i okraje mola, zapuštěného pod úroveň nehybné hladiny, která působí jako sklo. Britský umělec Richard Wilson svojí instalací 20:50 přeměnil mezi lety 1991 a 2015 podzemí budovy na bazén napuštěný recyklovaným motorovým olejem.
I když jste tušili, do čeho jdete, dostaví se moment překvapení. Co je to napadlo? Co tím chtěli říct? Jak to, že se olej nevsákne do stěn a hlína nevyschne? A nejsou v ní červi? ... Obě dnes už ikonické instalace kladou řadu dotazů, ale nenabízejí žádné odpovědi. Věci nejsou, čím se zdají být.

Právě podrývání stávajícího paradigmatu a vyvolávání existenciálních otázek je podstatou účinku děl De Marii, Wilsona - i Patrika Pelikána, i když se jistě jedná jen o jednu z mnoha fazet jeho tvorby.