Před obrazy Patricie Fexové vždy zažívám pocit distance. Ta ale není onou nudnou absencí emotivní vazby, jakou někdy pociťujeme před akademickou manýrou. Spíše je sdílenou pozicí samotné autorky, s níž ohledává možnosti malířského média v současné situaci. Patricie je pro mne bytostná malířka, což může po výše řečeném znít poněkud paradoxně. Nicméně je to právě její vědomé distancování se od živelného malířského projevu a až analytické ohledávání výrazových možností malby, co mě vede k tomuto závěru. Její obrazy jsou syntézou konceptuálního uchopení tradičních pozic malby s jejími osobními východisky. Proces sebevyjádření zde není uzavřen do úzkého pole formy malířského gesta, ale promítá se do samotného způsobu autorčina uchopení média malby. Její tvorba ovšem nezaobírá jen pole malby, nalezneme v ní řadu realizací přesahujících do jiných oblastí. Přes to právě v obrazech můžeme hledat jádro její tvorby.

Autoportrét je jedním z klasických žánrů malířské tvorby, který se často stal i proklamací tvůrčí pozice svého autora. Zobrazení sebe samotného pomocí svého umění bylo jasným konstatováním autorova sebevědomí jako tvůrčí osobnosti. Pohled do zrcadla byl naopak dlouhá staletí bez zásahu umělce jedinou možností, jak zahlédnout svou tvář. Nevyhnutelné zrcadlem způsobené stranové převrácení, však bylo překážkou i při sebezachycení samotného umělce. Tak jak nás vidí ostatní, vždy mohl definovat jen „ten druhý“. Příchod fotografie toto změnil. Sebeidentifikace se svým vlastním „reálným“ obrazem získala v širokém společenském měřítku nový rozměr.  

Patricie Fexová ve svém cyklu Autoportréty reaguje právě na onu situaci naší sebeidentifikace v zrcadle a na zobrazení tohoto malířskou technikou. Vlastně celou aktuální situaci obrací naruby, když skupinu postav ze svého okolí zobrazuje v zrcadlově převrácené podobě. Tedy ne tak, jak se zpodobnění znají z fotografií i svých občanských průkazů, ale v  podobě, která byla dříve v malbě výsadou malířských autoportrétů. Každý z obrazů tím získává i intimní rozměr, přístupný ale jen zobrazenému, případně jeho blízkým. Pro ostatní diváky se zde ale odhalují i jiné momenty. Samotný okamžik kdy ve změti tahů štětce rozeznáváme lidskou tvář s jejími individuálními rysy, zde autorka dělá tématem. To co bylo v dějinách novodobé malby vždy skryto za aurou umělcovy exprese, zkoumá jako specifický jev. Její tahy jsou spíše než expresivním gestem kontrolovanými kaligrafickými znaky. Důkladné studium rysů zobrazených jí umožnilo pomocí tohoto systému vytvořit podobizny, které vyvolávají dojem realistického portrétu. Přitom však jsou, pokud dokážeme na chvíli zapomenout na náš přirozený reflex hledající tvář, i systémem o sobě samotným, jakousi reprezentací malířského procesu jako takového. Tento cyklus „autoportrétů“ doplňuje na výstavě objekt nazvaný „Nezrcadlo“. V něm autorka rovněž zohledňuje moment zrcadlení, jehož účastníkem se tentokrát může stát i samotný divák. Obrazovka ale na rozdíl od zrcadla strany nepřevrací a zobrazený se tak může vnímat v oné klasické reprezentativní podobě, jakou dříve zajišťovaly malířské portréty a dnes fotografie. Oproti okolním obrazům tak tento objekt naznačuje možnost, která v již zmiňovaném tradičním rámci, s nímž je i současná zobrazivá malba stále nevyhnutelně spojena již ve svých základních paradigmatech, nebyla možná. V současné společnosti technických obrazů se jistě nejedná o nic ohromujícího, nicméně právě v konfrontaci s celým vystaveným souborem „Nezrcadlo“ svým opačně nastaveným zobrazovacím procesem dobře podtrhuje autorkou řešené téma.  

Přehození stran lidské tváře, jejichž nepravidelnost je násobitelem možného počtu individuálních lidských podob, se stalo pro Patricii Fexovou východiskem nejen pro zamyšlení nad současnou pozicí malířského portrétu, ale i nad současným vnímáním podoby lidské individuality obecně. Jistě zde nenabízí univerzální recept na řešení otázky současného malířského portrétu, nicméně  poskytuje k diskuzi nad tímto i dnes velice důležitým problémem zásadní příspěvek. 

Viktor Čech