Meditace je první výstavou Jaroslava Čevory a to i přes to, že tento autor tvoří už více než čtvrt století. I když se vžil jako všudypřítomný aktér zlínské umělecké scény, pohyboval se doposud na jejím okraji. Nyní se symbolicky stává jejím insiderem. Musíme tedy doufat, že jeho ojedinělá tvorba nesplyne s hlavním ani s vedlejšími proudy – protože právě v její jedinečnosti a autenticitě, v tom, že se všem proudům vymyká, aniž by měla potřebu jít proti nim, je její velká síla.
Nezatížen nánosy předsudků, které s sebou přináší umělecké vzdělání, tvoří Čevora zcela svobodně. Nemá potřebu reagovat na současné ani minulé, čerpá výhradně z rezervoáru vlastní imaginace, a to nás opravňuje řadit ho do art brut – umění v syrovém stavu, které můžeme charakterizovat jako autonomní tvorbu magického charakteru, která vyvěrá výhradně z nitra autora, kde vzniká spontánně bez racionální autocenzury. Tvůrci art brut nehledají inspiraci ve vnějším světě, i když jej osobitým způsobem reflektují a transformují. To vše platí pro Jaroslava Čevoru v plné míře.
Nicméně neulpívejme na kategoriích, které nám mají pouze pomoci zorientovat se v tvorbě, která se vymyká všem stereotypům, ale o jejích kvalitách a výpovědní hodnotě, o poselství, které přináší, nevypovídají mnoho.
Čevorovo dílo nemá nic ze syrové estetiky, impulsivních gest a technické rozvolněnosti, na které jsme v art brut často zvyklí. Svá díla vnímá jako svého druhu svátost a svoji tvorbu jako poslání. Je podobná vědeckému projektu. Přistupuje k ní s odpovědností a úzkostlivostí neurochirurga.
Jeho na první pohled velkoryse stěrkou modelované pigmentové malby jsou provedeny s nesmírnou pečlivostí, která jako by byla řízena vyšším záměrem zobrazit dokonalost přírodního řádu. Pro Čevorovy obrazy je signifikantní plasticita a prosvětlenost, kde hmota barevného pigmentu jako by ustupovala síle světla, které ji chce prozářit. Působí jako gotická klenba, jako cévní struktura vitráží. Mají sakrální dimenzi, a to i v momentě, kde více než velebnost chrámu připomínají subtilní skelet suchého listu, z nějž se už vydrolila tkáň nebo bujné řasy ze dna moří, kam paprsky slunce pronikají jen dotykově. Právě intenzitou světla modeluje Čevora iluzi prostoru, která je v jeho díle pozoruhodná.
Oproti abstraktním malbám mají Čevorovy kresby konkrétní charakter. Jsou jako dokonalé ilustrace z atlasu obojživelných monster obývajících neznámé světy. V tomto ohledu mohou připomínat medijní kresby podkrkonošských a slezských spiritistů, které jsou delirantním herbářem zobrazujícím faunu a flóru z dalekých planet. S medijními kreslíři jej ostatně spojuje více aspektů – vedle organického tvarosloví, kosmické symboliky a preciznosti provedení je to i jakási potutelná jedovatá erotika: průřezy tkáněmi a s děsivou důsledností vypreparované orgány v sobě mají cosi až odpudivě živočišného, a zároveň odtažitě dokonale technicistního. Zaznamenávají páření vesmírných robotů, které může stejně dobře být předzvěstí apokalypsy, jako nové kosmogonie – kaskády vesmírných orgasmů – budoucích Velkých Třesků. V Čevorových kresbách je zachycen dynamický proces, který nás závratnou silou vtahuje do prostoru, jehož perspektiva se zrychleně řítí do nekonečna.
Přestože Čevora ke spiritismu nikdy neinklinoval, je i on svého druhu médiem – jinými slovy zprostředkovatelem. Vydává se za hranice smyslově postižitelné reality a přináší svědectví o netušených jsoucnech. Nebo je snad vyjevitelem hlubinné pravdy o našem světě, o jednotě makro a mikrokosmu, kterou věda ve své specializaci nedokáže postihnout? Možná právě proto jsou vyvolení jedinci – a Jaroslav Čevora mezi ně bezesporu patří – nadáni schopností zření, kterou transformují do svých uměleckých děl, která nám dovolují poodhalit aspekty, které my, bytosti s klapkami rozumu na očích, neumíme nebo nechceme vidět.
Terezie Zemánková