Výstava se věnuje tématu plynutí času během krizí jako je válka či klimatická změna. Ostrý čas politického a ekonomického vývoje probíhá současně se sezónním časem lidského čekání na (ne)představitelné konce konfliktů. Touha po zpomalení postupujícího sucha a oteplování a cyklický čas stromů a zahradníkův rok. Vnímání času lidí a více-než-lidí. Výstava vzniká přímo pro prostor galerie v čase dozrávání a sklizně.

Co může člověk dělat, když v jeho a její zemi, je válka? Tahle věta rozděluje lidi na ty z válečných území a na ty z mírových. Je to divný stav a empatie je sympatická, ale není dost. Nic není nějak dost. Samotné konstanty místa, času a děje se hroutí a jsou z únavy, deprese a vzteku zpochybňovány.

Pracovat? Pomáhat? Soucítit? Válčit? Dokumentovat? Doufat? Jak dlouho. Některý čas není nekonečný a je potřeba, aby skončil!

Výstava After Time Poliny Davydenko odráží především zakletý čas. Jak dlouho ještě? A pak se přestanete ptát. Polina se věnuje dokumentární fotografii, ale kolik snímků je ještě třeba pořídit, aby se něco stalo?

Asi se musí dělat všechno najednou. A to se také v případě Poliny děje. Kromě holého boje. V srpnu dokumentovala jako válečná reportérka život v blízkosti válečných zón, sbírala nejen obrazy, ale také příběhy, dělala rozhovory s intelektuály a intelektuálkami, kteří a které bojují na frontě a snažila se rozdat nějakou naději. Zároveň hledala způsoby, jak holisticky vyjádřit stav bytí ve válce, vztah k území, kultuře, které jsou ohroženy a době, která už nikdy nebude. Taky se loučila s místem, které má za chvíli pohltit fronta. Budou o tom newslettery, které vám Polina pošle v průběhu výstavy.

Polina hledala bytosti, které jsou schopny komunikovat tento divný čas – jak říká ona a všichni ve válce „pocit, že se po vypuknutí invaze zastavil čas“. Zabloudila až k jednomu z nejstarších podob umění na ukrajinském území, jež je dílem nomádské kultury, která zde existovala daleko před státními útvary, daleko před moderně politickou geografií světa. Někdy tedy „after time“, po čase, může být i „before time“, před existencí našeho letopočtu. Tak zvané baby, kamenné sochy nejen z ukrajinských stepí, se nacházejí často právě ve válečných a okupovaných zónách. Historikové a historičky a aktivisté a aktivistky se některé z nich snaží evakuovat a zachránit.

Označení baby svádí k interpretaci soch jako ženských božstev podobných venuším. Ukrajinsky baba je jako u nás bába, babička. Slovo „baba“ („bovvan“) ale pochází z tureckého slova „balbal“, což znamená „předek“ nebo „dědeček“. Termín „kamenná baba“ se tedy vztahuje na monumentální kamenné sochy zobrazující mužské i ženské postavy, jež jsou spojeny se stepními kočovnými mohylovými kulturami, které budovaly tzv. kurgany – vysoké pohřební stavby vztyčené nad hroby předků. Sochy zosobňovaly jejich zesnulé předky a pomáhaly jim přejít do dalšího světa. První výskyt soch na území Ukrajiny se datuje do raného období doby měděné, neolitu, 4000 – 3000 let př. n. l. Jejich významu si všimla v trochu jiné souvislosti již výstava Ancient forms: a modern point of view, která představila sto těchto soch z oblastí kolem Dnipra, Chersonu, Záporoží a dalších lokací v rámci Prvního kyjevského mezinárodního bienále současného umění ARSENALE 2012.

V novém filmu Poliny Davydenko jsou kamenné baby mimo-lidskými svědky různých časů, které se slévají v bezčasí. Čas přestává existovat, když ho přestáváme měřit. Ty sochy, které nebyly transportovány do muzeí a přečkaly špatné zacházení lidí minulých dvou století, stojí na stejných místech nepředstavitelně dlouho, což jim přisuzuje lidskou představu o jejich moudrosti. Chtěli bychom se jich zeptat, zda vidí do budoucnosti, ale místo toho jen zíráme na film, na měnící se roční období, chvíle klidu, které střídají katastrofy a živelné pohromy a na ty baby, co tam stojí netknutě dál. Možná jsou obrazem zamčených emocí, který utěšuje. Možná si je Polina zvolila jako převaděče a převaděčky z války do klidnějších časů. Film plyne, hlavní postavy se nemění, meditace a cyklický čas, pomalé proměny, není začátek ani konec.

Vegetativní čas slibuje také chvíle zapomnění se. Jistota čtyř ročních období je uklidňující. Vytěsníme klimatickou krizi a máme tu spalující léto plné meruněk. Dobropillja v Doněcké oblasti, odkud Polina pochází, a která je plná uhlí, se zalila oranžovou masou sladkých plodů. Ale samozřejmě si nemůžeme jen přehrávat obrazy dětství nebo života v míru, i když je to tak lákavé. Meruňky jsou sice udělány tak zručně, že jsou opticky k nakousnutí, ale jejich keramická povaha tomu schválně brání. Každá je originál! Hodiny práce a zakázaného vzpomínání. Ale někdo tady musí snít! Jak hluboko? Fosilní minulost oblasti ve výstavě trochu skrytě prozrazují plastové reliéfy, produktové obaly toho, co představuje toto místo – obilí, uhlí a drony.

To, že pro tíživá témata války volí umělkyně metaforický jazyk není vyhýbání se politické odpovědnosti. Uvědomuje si, že to není jen Ukrajina, kde probíhá válka, že musíme i přes veškeré osobní utrpení sympatizovat s jinými, kdo prochází stejným zlem. Poetický jazyk ale volí také proto, že mediální obraz války život jednak zkresluje, redukuje a manipuluje. Naše těla se sama brání přijímat další a další zažité obrazy. V bezpečnější zóně umělčiny instalace si ale můžeme opět představit jaké to je být ve válce nebo co bude po této válce až konečně skončí. A možná si uvědomíme, že zrovna teď je ten čas, pokud ještě vůbec existuje, pro naši pomoc, která může mít milión podob. Tato nadčasová instalace dokonce nemusí být vůbec spojena s válkou v Ukrajině, její nálada a rejstřík emocí mohou někoho dostat do úplně jiných míst a jiných příběhů a bylo by hezké je slyšet a provázat. Pokud chcete, můžete je nechat v galerii nebo poslat Polině.

Polina Davydenko je interdisciplinární umělkyně. Žije a pracuje v Brně, kde mimo jiné působí na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického, kterou sama absolvovala. Často pobývá pracovně i soukromě v Ukrajině. Její práce má více poloh, jednou z nich jsou fotografie související s jejím zájmem o dokument a umělecký výzkum nebo instalace propojující jednotlivé obrazové či objektové fragmenty jejích politických, ekologických, společenských a více-než-lidských komentářů. V současné práci se i díky svým ukrajinským kořenům zabývá tématy války jako je její každodennost a propojuje je se staršími tématy domova, migrace, přijetí, individuality a zahradničení. Politické jevy ukazuje skrze osobní vyprávění a poetický jazyk. Vystavovala ve Fotograf Gallery, Moravské Galerii a Galerii TIC. Je členkou Futures Photography.