Výstava Patricia Lambertus vychází z jednoho z nejznámějších baťovských hesel: „Den má 86 000 sekund“. Tato zdánlivě neutrální konstanta, vyjadřující univerzální časový rámec sdílený všemi, se v kontextu modernity proměňuje v nástroj organizace, měření a disciplinace každodennosti. Čas zde není pouze médiem zkušenosti a možného (sebe)rozvoje, ale stává se strukturou, která formuje jednání jednotlivce i kolektivní rytmus společnosti.

Zlín, budovaný firmou Baťa, představuje jeden z unikátních příkladů realizace továrního města, které bylo koncipováno nikoli pouze jako místo výroby, ale jako komplexní prostředí, v němž se práce, bydlení i volný čas podřizují jednotnému řádu a jakékoli vybočení má své důsledky. V tomto smyslu lze Zlín chápat jako paralelu k modernistickým urbanistickým vizím, formulovaným například Le Corbusierem, jehož koncepty racionálně organizovaného města usilovaly o optimalizaci životních podmínek prostřednictvím standardizace prostoru. Modernistická utopie zde spočívá v přesvědčení, že správně navržené prostředí může vést k harmonickému a efektivnímu společenskému uspořádání.

Tato víra v plánovatelnou (a optimistickou) budoucnost se ukazuje například ve firemním tisku. V roce 1934 byla v časopise Zlín. Sdělení zaměstnanců firmy Baťa formulována otázka směřující čtyřicet let vpřed: jak bude vypadat život a práce ve Zlíně v roce 1974? Podobné projekce budoucnosti odrážejí širší fenomén modernity, v němž se budoucnost stává předmětem plánování a je chápána jako otevřený, avšak zároveň formovatelný prostor.

S odstupem se však tento optimismus jeví jako ambivalentní. Modernistické projekty, které měly zajistit lepší život, v sobě zároveň nesly mechanismy kontroly a organizace produkce i jednotlivce, jeho času i těla.

Právě v tomto napětí mezi utopií a kontrolou se odehrává site specific projekt Patricie Lambertus. Její instalace neprezentuje lineární narativ, ale funguje jako prostorová esej, v níž se vrstvy historických a futurologických představ, vizuálních fragmentů a současných obrazů vzájemně překrývají. V tomto vrstvení hraje zásadní roli samotný obraz, okno do organismu stále tepající továrny. Lambertus pracuje s digitální koláží, kterou tvoří fragmenty starých novin, textů a obrazů, které kombinuje se současnými záběry. Původní jednoznačný význam se rozpadá a čtení se neustále proměňuje.

Až postmoderní charakter těchto obrazů se projevuje nejen v jejich fragmentárnosti, ale i v ambivalentním vyznění oscilující mezi ironií a tísní, mezi hravostí a podprahovou destrukcí. Obraz města se tak nejeví jako stabilní celek, ale jako proměnlivá konfigurace znaků, jejichž význam se neustále posouvá. Zásadní roli zde hraje také čas — nikoli jako lineární osa, ale jako vrstva. Fragmenty minulosti, přítomnosti i imaginované budoucnosti existují vedle sebe, bez jasné hierarchie.

Původní baťovské heslo se v tomto kontextu proměňuje. „Den má 86 000 sekund“ již nepůsobí jako motivační výzva k efektivnímu využití času, ale spíše jako připomínka jeho strukturujícího tlaku. Každá sekunda se stává jednotkou, která může být naplněna, ale také kontrolována, optimalizována a vyčerpána. To, co bylo prezentováno jako univerzální možnost, se ukazuje jako nerovnoměrně distribuovaná zkušenost