Minulé výstavy

Mléčný protest Denisa Langrová
23. 9. – 30. 11. 2023
Částečný nákres prstence Comunite Fresca, Inge Kosková, Eva Brodská, Jaroslav J. Alt, Tomáš Džadoň, Zuzana Janečková, Lucie Králíková, Michaela Casková, Kryštof Netolický a Jahou Baul
20. 4. – 31. 7. 2023
Ve vlastním poli Jakub Tajovský
10. 2. – 14. 4. 2023
Prostor mezi námi | Raum zwischen uns Karíma Al-Mukhtarová a Nicole Wendel /D/
18. 11. 2022 – 20. 1. 2023
HERBARIUM Adam Vačkář
8. 9. – 28. 10. 2022
DĚLÁME TO STEJNÉ Susanne Schär a Peter Spillmann /CH/
14. 4. – 22. 6. 2022
PLAZÍ MOZEK Stanislav Karoli, Kateřina Nováková
27. 1. – 27. 3. 2022
TÝRÁNÍ KOČEK Matej Chrenka, Elsa Rauerová, Matěj Skalický, Adam Kencki
16. 11. – 16. 12. 2021
MARIA IN PINK Tanja Hemm /D/
21. 8. – 30. 9. 2021
DISPOSITIONS Ondřej Filípek, Stella Geppert /D/
17. 7. – 18. 8. 2021
NAPŘÍČ Patrik Pelikán
1. 3. – 23. 7. 2021
ELVES LEAVING THE FOREST András Cséfalvay
22. 12. 2020 – 22. 1. 2021
KONTINUÁLNÍ PŘECHODY Daniel Hanzlík
20. 11. 2020 – 22. 1. 2021
HIDDEN IN PLAIN SIGHT Jiří Žák
14. 8. – 24. 9. 2020
MORFOLOGIE Eliáš Dolejší – Marie Jarošincová – Roswitha Maul – Petra Skořepová – Tomáš Voves
25. 5. – 25. 7. 2020
ROZUMÍM Pavel Humhal
30. 1. – 31. 3. 2020
FIGURAE Max Leiß
7. 11. – 28. 12. 2019
Matěj Lipavský, Václav Litvan, Vojtěch Skácel
18. 9. – 25. 10. 2019
RAUSCHEN | ŠUMĚNÍ Christine Camenisch | Johannes Vetsch /CH/
27. 5. – 27. 7. 2019
MIESTO BLÍZKOSTI, PRIESTOR ODLÚČENIA Daniela Krajčová, Peter Jánošík /SK/
4. 4. – 15. 5. 2019
PRACH NA POLICI Gabor Kristóf /HU/
14. 2. – 21. 3. 2019
AUGEN | 0ČI Fabian Ginsberg, Stefan Hayn /D/
8. 11. – 20. 12. 2018
DJ NA VOLNÉ NOZE Sláva Sobotovičová /SK/, David Fesl /CZ/
21. 9. – 25. 10. 2018
TEKUTÁ MATEŘSKÁ LÁSKA Ester Geislerová /CZ/, Milan Mazúr /SK/
28. 5. – 27. 7. 2018
JE TOHO VÍCE Jaro Varga, Dorota Kenderová /SK/
12. 4. – 18. 5. 2018
NATURALISMUS Vladimír Véla, Jaromír Šimkůj
18. 1. – 22. 2. 2018
LOUKY DIVOKÉ Mark Ther
9. 11. – 20. 12. 2017
REKONSTRUKCE PRAVDY Philipp Gasser /CH/
21. 9. – 29. 10. 2017
'PATADATA1 /CZ, DE, UK/ Václav Girsa, Franziska Hufnagel, Andrea Lédlová, Brian Reffin Smith, Lukas Troberg
19. 5. – 19. 7. 2017
BLIND SPOTS David Možný
11. 4. – 11. 5. 2017
CNS Šárka Koudelová, Ondřej Basjuk
2. 3. – 31. 3. 2017
PARTICIP č. 197 Tomáš Vaněk
15. 12. 2016 – 27. 1. 2017
GROUND Silvia Klara Breitwieser /D/
3. 11. – 2. 12. 2016
NEW HORIZONS II. András Cséfalvay /SK/
15. 9. – 16. 10. 2016
DOOM Kryštof Kaplan
20. 5. – 30. 6. 2016
I-SANCTUARY Irina Birger /NL/
7. 4. – 14. 5. 2016
ČUJKI Lenka Černotová
18. 2. – 18. 3. 2016
DÁL A VÝŠ Daniel Vlček
25. 11. – 10. 12. 2015
UVOLNĚNÝ POHYB Ben Brix /D/
22. 10. – 20. 11. 2015
PER MAN ENT FÓR ENT PER FOR MAN'S Per man ent fór ent per for man`s
15. 8. – 25. 9. 2015
HRY V GLOBUS Adéla Součková, Matěj Smetana
25. 6. – 31. 7. 2015
PALLIATIVE Iede Reckman /NL/
6. 5. – 10. 6. 2015
TOO MUCH, TOO SOON Katarína Hládeková, Ondřej Homola
19. 3. – 24. 4. 2015
HROZNÉ HROZNO A ZLÝ ZLÍN Jiří Kovanda, Markéta Othová
5. 2. – 11. 3. 2015
ANAGRAM Matthias Hesselbacher /D/
13. 11. – 19. 12. 2014
RÁMY A RÁMCE Eva Koťátková /CZ/, Josef Hofer /AT/
18. 9. – 31. 10. 2014
MARSEILLE Pierre-Gilles Chaussonnet /F/
1. 9. – 10. 10. 2014
KDYBY KRÁSA ZABÍJELA Blanka Jakubčíková
10. 7. – 15. 8. 2014
PROLÍNÁNÍ Antoinette Nausikaa /NL/
14. 3. – 30. 4. 2014
STŘET Pavel Hošek
13. 2. – 12. 3. 2014
ZÁTIŠÍ Petr Willert
3. 12. – 20. 12. 2013
COKOLI Jan Šerých
17. 9. – 18. 10. 2013
AUTOPORTRÉTY Patricie Fexová
9. 7. – 8. 8. 2013
CONVERTER Carola Ernst /D/
16. 5. – 28. 6. 2013
FRAGMENTY A UDÁLOSTI Zbyněk Sedlecký
14. 3. – 2. 5. 2013
NĚCO Jan Ambrůz
18. 1. – 28. 2. 2013
ŘÍKÁM VÁM, JE TO PRAVDA, ALE Václav Girsa
18. 10. 2012 – 31. 1. 2013
MODUS OPERANDI Petr Bařinka, Pavel Strnad
23. 7. – 31. 8. 2012
Zlín#32 Petr Stanický
22. 5. – 22. 5. 2012
TERMOVISION Matej Fabian /SK/
2. 2. – 21. 3. 2012
Portfolio 2 Jiří Petrbok
14. 12. 2011 – 31. 1. 2012
MÍSTNÍ MUZEUM Dominik Lang
8. 11. – 2. 12. 2011
MEDITACE Jaroslav Čevora
1. 9. – 14. 10. 2011
BARVY COLOURS FARBEN COLORI Lenka Vítková, Jiří Valoch
12. 7. – 28. 8. 2011
POZITIVY Zbigniew Libera /PL/
3. 5. – 3. 7. 2011
SPÍŠ TIŠE Zdeněk Gajdoš
23. 2. – 8. 4. 2011
NENÍ NÁVRATU Pavel Forman
25. 12. 2010 – 21. 1. 2011
SVĚT BEZ MÍSTA Habima Fuchs, Erwin Kneihsl, Markus Selg /D/
9. 9. – 22. 10. 2010
ANDREW´S HONEYMOON IN INDIA / ANDREWOVA SVATEBNÍ CESTA V INDII Andrew Gilbert /GB/
6. 5. – 4. 6. 2010
KW "FAMILY" Igor Korpaczewski
25. 3. – 30. 4. 2010
ROZHOVOR PŘES STĚNU Eva Koťátková
11. 2. – 19. 3. 2010
HLAVYVHLAVĚ Radim Hanke
10. 12. 2009 – 29. 1. 2010
MASKER1 Jakub Matuška
5. 11. – 4. 12. 2009
LABYRINTY Petr Kunčík
30. 9. – 30. 10. 2009
BEZČASIE Juliana Mrvová /SK/
4. 6. – 10. 7. 2009
PARTICIP 91 Tomáš Vaněk
23. 4. – 30. 5. 2009
PEPITO Tereza Velíková
26. 3. – 18. 4. 2009
MANDARINKY Jiří Kovanda
5. 2. – 20. 3. 2009
LESKYMOIDY Milan Houser
11. 12. 2008 – 31. 1. 2009
NÁLETY Lubomír Jarcovják
6. 11. – 6. 12. 2008
Zpět na výpis
2018_foto_toast_IMG_7643 2018_foto_toast_IMG_7647 2018_foto_toast_IMG_7670 2018_foto_toast_IMG_7690 2018_foto_toast_IMG_7723 2018_foto_toast_IMG_7725 z_plagat
Minulá výstava

DJ NA VOLNÉ NOZE

Sláva Sobotovičová /SK/, David Fesl /CZ/
21. 9. – 25. 10. 2018
  • Fotografie: Libor Stavjanik
  • Kurátor/ka: Sláva Sobotovičová

Anotace výstavy

Název výstavy naznačuje tři témata spojená s konzumací umění:  hudbu, volnost v nakládání s ní a nezávislost v rámci sociálního systému. Hudba je čistým zásahem do srdce, DJ s ní zachází volně – s lehkostí mixuje cizí písně – a v rámci provozu zůstává nezávislý, zachovává si entuziasmus spíš než profesionalitu. Nástěnky v expozici jsou mentálními mapami a zároveň závěsnými obrazy s potenciálem komodity. Věci a artefakty můžou promlouvat ke každému různě. Autoři věří v nejistotu a v to, že zvědavost a úžas jsou pořád nejlepší motivací. I když k vidění zůstávají jen nehybné relikty, magičnost nevyprchala, jenom se jí musí trochu pomoci.

Výstava DJ na volné noze, vytvořená pro galerii Kabinet T. ve Zlíně, je třetím větším společným projektem umělců Davida Fesla (1995) a Slávy Sobotovičové (1973), po rezidenci zakončené událostí Byli bychom rádi, kdybyste byli náš exponát (2017) v INI prostoru v Praze a výstavě Slavná spisovatelka (2017), završující činnost Klubu psaní na Akademii výtvarných umění v Praze.

Text kurátora

Fanoušek za sklem

Místo toho, abyste do výstavy pustili píseň, udělali jste z ní razítko na zeď. A místo toho, abyste tu píseň pustili v televizi, resp. její videoklip, tak jste tam dali oko, které se na něj dívá. Ještě jinak, nedívá se – poslouchá. Co je to vlastně za píseň?

Můžete to dál rozvést? Proč je výstava o cover verzích? Co pro vás znamenají? Jde vám o kritické uvažování o médiu coveru? Já to vnímám tak, že vás nezajímá samotná píseň – jakákoli píseň – ale že se naopak úmyslně odcizujete. Vzdalujete se původním, „opravdovým“ emocím, a výsledek je tak nějak mrazivý. Tady se asi nebavíme o nějaké remediaci, nejde o znovuprožití.

Zajímá vás ta ztráta? To zklamání? Myslím zklamání v tom smyslu, že když člověk pátrá po původní verzi písně – po originálu – tak ten je obvykle nejméně efektní ze všech verzí. Jako kdyby si sám autor ještě neuvědomoval sílu své písně a spíš jenom tápal a zkoušel to. Ale možná si to tam člověk vkládá zpětně, tu nevinnost… Je toto vzdálení se původním emocím v písni pro vás tématem?

Pojďme se chvíli bavit o těch kresbách. Překreslujete už vzniklé kresby, které fanoušci uploadovali na internet. Nejsou to „vaše“ kresby, ve smyslu autorství nemáte na kresbu žádný nárok. Jste spíš standardizátoři, procesoři, dva páry robotických rukou. Cítím v tom silně erotický podtext. Ten je ale zase především v předlohách a vy ho jenom pozorujete. Jak tuto erotičnost vnímáte? Z jaké pozice se k ní vztahujete?

Napadá mně, jestli tahle otázka není klíčová. Erotika každého idolu je totiž z podstaty nenaplnitelná. Je to vlastně zaručená frustrace, která funguje jako motor té touhy. Navíc slavní lidé nejsou sexy proto, že mají hezké obličeje, ale pro další věci, které nejsou na tom obrázku asi moc vidět.

Chápu, že ty kresby musely být překresleny kvůli formálnímu aspektu, standardizaci, o které už byla řeč. Na druhou stranu, papír A4 není jenom standard. Má v sobě taky asociace s kanceláří, a spolu s nástěnkou a propiskou to začíná být trochu sociální. Vnímáte výstavu politicky? Hrají pro vás nějakou roli situace, ve kterých fanoušci originály kreslili?

Součástí výstavy jsou workshopy a taky jeden doprovodný program v rámci dernisáže. Otázka směřuje k dernisáži: v Monaku [legendární devadesátkový undergroundový klub pozn. red.]) chcete pouštět po celý večer různé verze několika slavných písní. Nebojíte se, že se návštěvníci budou cítit ošizeni? Rozumím, že to berete jako další vrstvu vaší analýzy, ale nemůžu se zbavit dojmu, že můžete působit cynicky nebo sadisticky – jakože chcete trápit lidi stejnou písní dokola. Nebo chcete otestovat, jestli to jde vydržet? Anebo myslíte, že dvě rozdílné úpravy se dají poslouchat jako dvě různé písně? 

Rozveďme prosím ještě vaši poznámku o tom, že se ve „spotřebním řetězci“ stavíte až za fanouška. Jako fanoušek člověk hlavně znovuprožívá, jde mu o “opravdové” emoce, které se snaží v sobě spouštět a znovupřehrávat. Vy už tohle neděláte. Díváte se zvenčí, pozorujete a vyhodnocujete, aniž byste se sami citově angažovali. Je to proto, že znovuprožívání je zklamávající a nevděčné? Já si alespoň z toho vlastního fanouškovství vybavuji, že je to taková osamělá činnost, která moc nejde sdílet. Taková kultivace vlastního smutku. Když člověk prociťuje cizí píseň, tak je to sice velmi hluboký zážitek, na kterém se ale nikdy s nikým nepotká. A ta osamělost toho prožitku, nebo třeba to, že jde na koncert a pouze poslouchá, je v něčem slepá ulička. Samozřejmě, že se mnou to taky dělá různé fyzické věci, buší mi srdce, vibrují mi prsty a pláčou oči, ale je to něco, s čím se dál nedá nic dělat. Jsou toto důvody, proč to nechcete prožívat, ale jenom pozorovat? Jde o to, najít polohu, kde se o tom dá mluvit?

První, co si všimnu, když vejdu do výstavy, je geometrie a jakási striktnost. Sokl s televizí trochu překáží, nástěnky dodržují pravidelné rozestupy, pracujete s prázdným prostorem, komponujete až pedantsky, opakuje se kruh, čtverec apod. Mluvili jste o tom, jak jste odvozovali různé rozměry, to samé platí o barevných kombinacích. Po performance zůstávají jenom objekty nebo ani ty ne... Mě se líbí tu výstavu vnímat co nejvíce formálně. Není to proti smyslu celé věci?

Poslední otázka je trochu osobní: proč to vlastně děláte? Z toho, co sami říkáte, to vypadá, že práce na téhle výstavě byla stejně mučivá, jako ta vzdálenost fanouška a idolu. Působí to jako smutná výstava. Čekali jste to?

Děkuji.