Fanoušek za sklem

Místo toho, abyste do výstavy pustili píseň, udělali jste z ní razítko na zeď. A místo toho, abyste tu píseň pustili v televizi, resp. její videoklip, tak jste tam dali oko, které se na něj dívá. Ještě jinak, nedívá se – poslouchá. Co je to vlastně za píseň?

Můžete to dál rozvést? Proč je výstava o cover verzích? Co pro vás znamenají? Jde vám o kritické uvažování o médiu coveru? Já to vnímám tak, že vás nezajímá samotná píseň – jakákoli píseň – ale že se naopak úmyslně odcizujete. Vzdalujete se původním, „opravdovým“ emocím, a výsledek je tak nějak mrazivý. Tady se asi nebavíme o nějaké remediaci, nejde o znovuprožití.

Zajímá vás ta ztráta? To zklamání? Myslím zklamání v tom smyslu, že když člověk pátrá po původní verzi písně – po originálu – tak ten je obvykle nejméně efektní ze všech verzí. Jako kdyby si sám autor ještě neuvědomoval sílu své písně a spíš jenom tápal a zkoušel to. Ale možná si to tam člověk vkládá zpětně, tu nevinnost… Je toto vzdálení se původním emocím v písni pro vás tématem?

Pojďme se chvíli bavit o těch kresbách. Překreslujete už vzniklé kresby, které fanoušci uploadovali na internet. Nejsou to „vaše“ kresby, ve smyslu autorství nemáte na kresbu žádný nárok. Jste spíš standardizátoři, procesoři, dva páry robotických rukou. Cítím v tom silně erotický podtext. Ten je ale zase především v předlohách a vy ho jenom pozorujete. Jak tuto erotičnost vnímáte? Z jaké pozice se k ní vztahujete?

Napadá mně, jestli tahle otázka není klíčová. Erotika každého idolu je totiž z podstaty nenaplnitelná. Je to vlastně zaručená frustrace, která funguje jako motor té touhy. Navíc slavní lidé nejsou sexy proto, že mají hezké obličeje, ale pro další věci, které nejsou na tom obrázku asi moc vidět.

Chápu, že ty kresby musely být překresleny kvůli formálnímu aspektu, standardizaci, o které už byla řeč. Na druhou stranu, papír A4 není jenom standard. Má v sobě taky asociace s kanceláří, a spolu s nástěnkou a propiskou to začíná být trochu sociální. Vnímáte výstavu politicky? Hrají pro vás nějakou roli situace, ve kterých fanoušci originály kreslili?

Součástí výstavy jsou workshopy a taky jeden doprovodný program v rámci dernisáže. Otázka směřuje k dernisáži: v Monaku [legendární devadesátkový undergroundový klub pozn. red.]) chcete pouštět po celý večer různé verze několika slavných písní. Nebojíte se, že se návštěvníci budou cítit ošizeni? Rozumím, že to berete jako další vrstvu vaší analýzy, ale nemůžu se zbavit dojmu, že můžete působit cynicky nebo sadisticky – jakože chcete trápit lidi stejnou písní dokola. Nebo chcete otestovat, jestli to jde vydržet? Anebo myslíte, že dvě rozdílné úpravy se dají poslouchat jako dvě různé písně? 

Rozveďme prosím ještě vaši poznámku o tom, že se ve „spotřebním řetězci“ stavíte až za fanouška. Jako fanoušek člověk hlavně znovuprožívá, jde mu o “opravdové” emoce, které se snaží v sobě spouštět a znovupřehrávat. Vy už tohle neděláte. Díváte se zvenčí, pozorujete a vyhodnocujete, aniž byste se sami citově angažovali. Je to proto, že znovuprožívání je zklamávající a nevděčné? Já si alespoň z toho vlastního fanouškovství vybavuji, že je to taková osamělá činnost, která moc nejde sdílet. Taková kultivace vlastního smutku. Když člověk prociťuje cizí píseň, tak je to sice velmi hluboký zážitek, na kterém se ale nikdy s nikým nepotká. A ta osamělost toho prožitku, nebo třeba to, že jde na koncert a pouze poslouchá, je v něčem slepá ulička. Samozřejmě, že se mnou to taky dělá různé fyzické věci, buší mi srdce, vibrují mi prsty a pláčou oči, ale je to něco, s čím se dál nedá nic dělat. Jsou toto důvody, proč to nechcete prožívat, ale jenom pozorovat? Jde o to, najít polohu, kde se o tom dá mluvit?

První, co si všimnu, když vejdu do výstavy, je geometrie a jakási striktnost. Sokl s televizí trochu překáží, nástěnky dodržují pravidelné rozestupy, pracujete s prázdným prostorem, komponujete až pedantsky, opakuje se kruh, čtverec apod. Mluvili jste o tom, jak jste odvozovali různé rozměry, to samé platí o barevných kombinacích. Po performance zůstávají jenom objekty nebo ani ty ne... Mě se líbí tu výstavu vnímat co nejvíce formálně. Není to proti smyslu celé věci?

Poslední otázka je trochu osobní: proč to vlastně děláte? Z toho, co sami říkáte, to vypadá, že práce na téhle výstavě byla stejně mučivá, jako ta vzdálenost fanouška a idolu. Působí to jako smutná výstava. Čekali jste to?

Děkuji.