Procházíme pravděpodobnou krajinou daleké budoucnosti, kde proměny předmětů v jakési organismy znemožňují rozlišení organického od anorganického, a skrze fotografické cykly, v nichž se z utilitárních věcí stávají magické objekty, nahlížíme do krajiny nitra. Oba prostory jsou na první pohled silně znepokojující, neboť svědčí o přítomnosti neviditelných spodních proudů. Obě autorky se v současné výstavě vyslovují odlišnými výrazovými prostředky, ty ale v jejím celku působí mocnou synergií.
Pro Terezu Jobovou je inscenování surreálně pojatých kompozic/situací k následnému fotografování důležitá součást uměleckého vyjádření. Jde vlastně o specifický rituál, trochu performance, jakýsi hapticko-sochařský dialog s konkrétními předměty a prostředím. Z fotografických výjevů bizarních sousedství nejrůznějších objektů a sugestivní atmosféry vystavěného/zvoleného prostoru tento intenzivní smyslový rozměr zřetelně vnímáme. Autorku fascinuje prožitek překračování hranic běžného, neboť umožňuje zvědomování latentních duševních obsahů, což vnímá jako způsob přibližování se vlastní podstatě. V průběhu práce registruje opakovaně se vynořující obecnější témata, v nichž současně krystalizuje specifická osobní mytologie. Výpověď fotografického obrazu je pro ni zásadní, divákovu imaginaci podporuje ale i vlastními textovými komentáři.
Ruta Putramentaite vytváří instalace a prostředí ze specifickýchobjektů-organismů, hybridních materiálových a předmětových kombinací. Doposud vnímané jako kontrastní se pokouší znovuustavit v symbióze. Sbírá průmyslově vyrobený odpad a tvary nalezených objektů ručně domodelovává, prozkoumává materialitu stávajícího a vytváří materiály nové (kombucha, bioplast, papier-mâché) – jde o pomalý proces, plný senzitivního soustředění. Uvažuje nad vzdálenou budoucností. I přes odlišné záměry pragmatického konání člověka a existování přírodních organismů vnímá možnost smysluplného „strávení“ stávající civilizační produkce biosférou.
Nedoslovná vzájemnost fotografií Terezy Jobové a sochařsko-objektových instalací Ruty Putramentaite je výjimečně živá. Obsahy jejich děl se setkávají již v samotném úvodu výstavy. Ukázka z cyklu fotografií Terezy Jobové How to Control theUncontrollable (2023) vypovídá o skepsi vůči lidské představě ovládnout duševní či sociální proces, neboť již samotná cílová vize koliduje s omezeností individuálního vnímání. Autorku láká pronikat do skrytých rovin nekonvenčních témat. Pochopit, co se odehrává za zdánlivě samozřejmými úkony. Obdobně pak v rozsáhlém souboru fotografií Undercurrents (2023–2024),umístěném v hlavním prostoru výstavy, poukazuje na přítomnost málo prozkoumaných hlubin naší existence, „které v nás – navzdory našemu vysoce civilizovanému životu – stále existují a mohou více či méně viditelně ovlivňovat náš každodenní život.“ (TJ, 2023) Podává zprávu o průzkumu korporátního prostředí, jako příležitosti zvědomovat stíny, porozumět přítomnosti negativních prvků v naší individuální existenci, zákonitých alev širším sociálním celku. Rozkrývá vztahové mechanismy prostředí, v němž dominují sklon vytěžit z každé situace zisk a snaha vsugerovat společnosti potřebu hierarchické struktury. Výsledkem je ale mechaničnost, unylost, strnulost. Živé a kreativní je vytěsněno pragmatickým. V jistých chvílích ovšem o sobě „nečekaně“ dává vědět. Také Ruta Putramentaite svými pracemi poukazuje na lidské počínání jako na složitou spleť navzájem nekompatibilních procesů, jež pozvolna, neviditelně, kumulované časem nabírají neodhadnutelný směr. Odpady koloběhu našeho zautomatizovaného bytí klidíme mimo náš pohled a životní prostor. Viditelné důsledky hlubokých narušení biosystémů se již vynořují na povrch.
Ruta Putramentaite přivádí objekty z dříve funkčních předmětů vyrobených průmyslovým procesem na hranu rozpoznatelnosti. Proměňuje je v objekty-organismy – téměř cele je pokrývá vrstvou zeminy, zakoupené v prodejně řetězce Bauhaus.Neironizuje, jen věcně konstatuje běžnou realitu současnéspolečnosti postižené komerčně-industriální obsesí. Imaginativní sílu prostředí tvořeného takovými objekty umocňuje cyklus Terezy Jobové Villa (2022), připomínající dramatický osud Tschinkelovy vily v severočeském Dubí, dnes již neexistující. Temná atmosféra jejího stavu před nedávnou demolicí a absence archivních záznamů z období od 80. let 19. století do roku 1923 inspirovaly autorku k vytvoření fotografického fiktivního příběhu rodiny v ní žijící. Z fragmentárních stop se pokoušíme odhadovat konkrétní události. Také v instalacích Ruty Putramentaitez metamorfovaných částí objektů budoucnosti odhadujeme minulé předměty s konkrétní užitnou funkcí.
Ztemnělý závěr výstavy tvoří soubor fotografií Reportage fromthe End of the World (2020) se zvukovou kompozicí Jonáše Richtra, tvořenou manipulovanými terénními nahrávkamipořízenými geomikrofony a ambientními plochami. „Snažila jsem se vytvořit zoufalou a ponurou atmosféru světa po obrovské katastrofě,“ objasňuje hlavní záměr Tereza Jobová. Tématu se věnuje i v autorské knize Explorers of the Planet Earth (2021), zprávě o civilizaci v budoucnu zaniklé. Ruta Putramentaitev tomto kulminačním bodě existencionálního obsahu dočasnost individuální bytosti konfrontuje s geologickým časem. Jeho hlubinné tóny pomalých rozkladných procesů jsou neviditelně přítomné. Odpad může nabývat opětovné užitečnosti, země veškeré materiální produkty opětovně vstřebává. Autorka odkazuje k nekonečné univerzální cykličnosti vznikání, zdokonalování a zanikání, k silné regenerační schopnosti mimo-lidské sféry přírody.
„Základní realita je tvořivá divočina, v níž se vše navzájem proniká, proměňuje, postrkuje se směrem k životu a nese s sebou smrt. Tato divočina není ani prostorově-materiální, ani spirituálně-abstraktní, ale jedno i druhé: materiálnost i nonmateriální význam, život i rozpad, koherence i inkompatibilita“, charakterizuje své vidění komplexity bytí Andreas Weber v publikaci Hmota a touha. Z té byl přejat i název výstavy, neboť obsahuje řadu styčných ploch s uvažováním autorek. Na celek přírody plné vysoce komplexních, nelineárních souvislostí a dalekosáhlé flexibility Andreas Weber pohlíží prizmatem principu subjektivity.
Přítomnost surreálného, vzájemnost nesourodého, zvědomování latentního, citlivost vůči udržitelnosti života obecně, aspekty materiality, existence předmětů a jejich transformativní potenciál jsou témata, v nichž se autorky podnětným způsobem potkávají. Svými pracemi připomínají existenciální připoutanost člověka k symbolickým přírodním procesům a podněcují k úvaze nad možností východiska. Tím může být vědomá proměna přístupu, neboť vše, co slouží životu, je možné chápat jako dar.
TEREZA JOBOVÁ (*1997 v Litoměřicích) studovala v letech 2017–2023 na Fakultě umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem (ateliér fotografie, Lukáš Jasanský). V roce 2023 proběhla její samostatná výstava Neklidná zátiší v pražské galerii Fotografic. Zúčastnila se řady společných výstav, např. cyklus Pokoje, Praha, 2017–2021; Hledání Kudora, Galerie Jelení, Praha, 2019; Toto není Babička, Luxfer Open Space, Česká Skalice, 2021; Někdy prší občas ne, Gotické dvojče, Litoměřice, 2022; Diplomky FUD 2023, Dům kultury, Ústí nad Labem; Soulfood. And Beyond, Yeast Photo Festival, Matino, Itálie, 2023. Její fotografie byly publikovány v časopise Photonews, No. 6/23./ terezajobova.com
RUTA PUTRAMENTAITE (*1989, Vilnius, Litva, v současné době žije v Praze) studovala v letech 2009–2012 na MiddlesexUniversity v Londýně (obor fotografie) a v současné době studuje (od roku 2018) na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové (ateliér sochařství, Dominik Lang – Edith Jeřábková). V roce 2022 proběhla její samostatná výstava here all is distance, there itwas breath, Galerie Jelení, Praha a v roce 2023 (spol. s TitaSalina) Beauty in the Landfill? Aesthetic Experience and Pollution, Entrance Gallery, Praha. Z účastí na společných výstavách připomeňme např.: Seno, sláma, skládka, Galerie Václava Špály, Praha, 2023; Earth, Atrium na Žižkově, Praha, 2023; Escaped, Found a Hideout, Still on the Run (Animal News), Plato, Ostrava, 2024; Sometimes in Winter, Kurzor, Praha, 2024;Manifesta 15, Barcelona Metropolitana. Letos jí byla udělena Young Sculptor’s Award, Sculpture Network. / rutpu.tumblr.com
JONÁŠ RICHTER (*1983, Praha) studoval v letech 2007–2011 na Slezské univerzitě v Opavě (obor fotografie), v letech 2014–2018 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (ateliér sochařství, Dominik Lang a Edith Jeřábková), kde od roku 2020 pokračuje v doktorském studiu; v roce 2016 absolvoval stáž na Goldsmiths University v Londýně. Společně s Rutou Putramentaite a Denisou Langrovou tvoří Sbor družstva život. Kurátorsky vedl v letech 2018–2019 zvukovou galerii Output a často se podílí na realizaci zvukové složky výstav. Zúčastnil se řady společných výstav v ČR i v zahraničí. / richtigjonas.tumblr.com
Sound design: Jonáš Richter
Design: Alex Sihelsk*
Instalace: Matěj Skalický
Přehled vystavených děl
ÚVODNÍ PROSTOR
1. Tereza Jobová, z cyklu How to Control the Uncontrollable, 2023
analogová fotografie
HLAVNÍ PROSTOR
2. Ruta Putramentainte, Home No. 19, 2023
zrecyklované kusy odpadu, papier-mâché, hovězí kost, kvašová barva
3. Ruta Putramentainte, Bez názvu, 2024
zrecyklované kusy odpadu, zemina, škrob, rostlinná celulóza, kombucha-kůže
4. Ruta Putramentainte, Home No. 20, 2022/2024
zrecyklovaný kus odpadu, zemina, škrob, rostlinná celulóza, papier-mâché, kvašová barva
5. Tereza Jobová, cyklus Undercurrents, 2023–2024
analogová fotografie
6. Ruta Putramentainte, Home No. 21, 22, 23, 2024
zrecyklované kusy odpadu, zemina, škrob, rostlinná celulóza, papír, barvení kovovou rzí, kombucha-kůže, lidské vlasy, rostlinný plod
7. Tereza Jobová, cyklus Villa, 2022
analogová fotografie
8. Ruta Putramentaite, Bez názvu, 2024
zrecyklované kusy odpadu, zemina, škrob, rostlinná celulóza, papír zbarvený kovovou rzí, srnčí parůžek, papier-mâché, kvašová barva
9. Ruta Putramentaite, Bez názvu, 2024
zrecyklované kusy odpadu, zemina, škrob, rostlinná celulóza, papier-mâché, kvašová barva, kuřecí kosti
POSLEDNÍ MÍSTNOST
10. Ruta Putramentaite, Bez názvu, 2024
zrecyklované kusy odpadu, zemina, škrob, rostlinná celulóza, papier-mâché, kvašová barva, nalezená zvířecí kost
11. Tereza Jobová, cyklus Reportage from the End of theWorld, 2020
analogová fotografie, light box
12. Jonáš Richter, Nitro, 2024
zvuková kompozice, manipulované terénní nahrávky pořízené geomikrofony, ambientní plochy, 10 min. 20 s.
