VÁCLAV GIRSA – ŘÍKÁM VÁM JE TO PRAVDA, ALE

Girsova tvorba má několik paralelních linií a přístupů, od exprese přes abstrakci až ke „konceptu“, od obrazu k objektu, instalaci, akci, koncertu. Václav Girsa se nezdržuje hledáním osobitého jazyka, nechce zmeškat chvíle, v nichž něco vzniká součinností jedinečné konstelace vnějších a vnitřních faktorů. Magie? Možná pozůstatek. Nedělá si hlavu s pravověrností žádnému civilizačnímu kánonu, žánru, stylu ani způsobu myšlení. Girsa věří instinktům a ironizuje konceptuální přístupy jejich doslovným nasazením. Úzké sepjetí umění s životem je zásadní pro vznik díla i důvod pro jeho existenci. Banální interaktivita a vkládání objektů do obrazů slouží ke zdůraznění nenapodobivé podstaty obrazu. Girsa dost cestuje. Občasná infantilita výrazu není výsledné stádium, ale přechodník k odbourání vědomého ega. Neřeší následky interpretace. Tučňák svítí, sopka soptí, v hrobě tráva, no sun no fun, to je jasné.

Říkám vám, je to pravda, ale... Zoufalá potřeba opravdovosti jako obrany vůči rozlezlé vládě zparchantělé postmoderní distance. Reprodukovatelnost, simulace a apropriace, prolezlé do morku kostí, určují vzdálenost od skutečnosti, kterou prý již nelze vydestilovat. Ve výstavě jsou obrazy naskládány vedle sebe, zanechávaje komunikační cesty, zrovna tak, jak jsou zvyklé být doma, jen se více dbá na jejich pohledovost a vybranou komunikaci. Přeskakování z obrazu na obraz způsobuje žádoucí zážeh. Přitom kontemplace není odepřena. Girsa necítí zodpovědnost vůči avantgardou a modernismem překročeným a tedy nově vytyčeným hranicím. Zákon pro něj není manifest umění, ale přírody, v tom nejširším planetárním smyslu – jakkoli to zní pateticky. Vše ostatní jsou alpské tracky, po nichž se člověk dlouze prochází a rozhlíží nebo dálnice, na kterých to více sviští dopředu. Nejdůležitější na tomto světě je nekácet stromy. Se vším ostatním se dá nějak žít – přežít – případně naučit žít.

I když je byt Václava Girsy zavalen nejrůznějšími krámy (pardon, věcmi s momentálně zakrytou hodnotou), nejde o žádnou dekadenci a rozklad, nic tu samovolně nesmrdí. Přesto je nejčastějším dějištěm intenzívních a revokovaných událostí, jejichž různé časy se na ní protnou, plocha plátna. Perspektiva malého odstupu malého bytu, ve které jsou nám tyto otevřené procesy blíže, se přenáší i do vztahu obrazu a jeho diváka mimo toto místo, v galerii. Zdá se to být základní, je to základní, což neznamená, že to je jednoduché. I divák sám si někdy musí dávat pozor a nedůvěřovat bezpečí opečovávaných galerijních zdí, zvláště když ho autor někdy vyvede mimo ně, třeba na stezku odvahy, na které se vernisážovým hostům lámou podpatky, někteří zabloudí nebo neslaní zeď a třeba vůbec nedojdou. Většinou se umělec snaží na svou výstavu přilákat co nejvíce lidí, Girsa si je naopak jednou z vernisáže odvedl do cizího ateliéru nebo jindy udělal neskutečný koncert, po němž zůstalo jen to skutečné jádro.

Způsobit zážitek, způsobit zkušenost, kterou by jinak člověk nezažil, takto Girsa myslí na lidi, se kterými komunikuje. Ale není to zážitková cestovní kancelář, kde dostanete, co chcete, to rozhodně ne. Chvíli se může zdát, že jste schopni něco předvídat, ale s jistotou nastane zkrat. U dadaistů byl tak nějak očekáván, byl předpokladem. U Girsy není jasné kde a jak vzniká, z normální konverzace naráz vyleze krtek, z očekávané estrády malý trapas. Rytmus zvratů je neodhadnutelný. Toto jsou zdroje Girsovy exprese. Nejsou to nástroje, nepohání je rafinovanost, ale bůhví co. Jeden obraz je skoro vzkazem média skrze autora, jiný obrazový záznam se nespokojeně prodírá vrstvami barvy a další se chytá a utahuje si z konceptuálních zápletek, které totálně nasazuje do hry. Přehnaná ilustrativnost, jejíž obsahy se ztrácejí a matou v Girsově překladu, se často vynoří po větších cestách. Kiwi, pumy, tučňáci se hlásí o kvintesenciální výstup. Z obrazů pak teče víno, vycházejí zvuky a světla. Bez sofistikovaných hardwarů a softwarů, dosti upadle a bez aerodynamiky. Nepřesvědčivě skutečně.

Umění je v pořadí druhá kariéra Václava Girsy. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Vladimíra Skrepla a Jiřího Kovandy. Vystavuje od roku 1998. Narodil se (1969), žije a pracuje v Praze.