Výstava představuje díla čtyř umělkyň. Na první pohled se může zdát, že každá z umělkyň ve své praxi zkoumá odlišná témata - tradice, popkulturu, identitu, emoce a vztahy. Tato zdánlivě nesouvisející témata však spojuje reflexe jejich společenských rolí a očekávání jako pracovnic, žen, umělkyň a matek žijících v 21. století.

Poem of Powerful Struggle umělkyně: Veronika Čechmánková, Pavla Dundálková, Edita Malina, Eva Rotreklová kurátorka: Anežka Januschka Kořínková V kontextu současné společnosti, která neustále redefinuje normy a očekávání spojené s genderovou identitou, se čtyři umělkyně – Veronika Čechmánková, Pavla Dundálková, Edita Malina a Eva Rotreklová – ve společné výstavě zabývají dynamikou ženské zkušenosti a rolemi, jež jsou jim přisuzovány. Výstava reflektuje napětí mezi individuálním prožíváním a společenskými očekáváními, mezi autenticitou a tlakem na konformitu. Skrze rozmanité přístupy a média tematizují vztah těla, péče, kontroly a identity, přičemž zkoumají dobrovolně i nedobrovolně přijímané role v rámci genderových a mocenských struktur. Klíčovým motivem je zde tělo jako prostor symbolické kontroly, na nějž se promítá představa normativní ženskosti. Tento aspekt reflektuje tvorba Edity Maliny, která pracuje s motivem zahrady – prostoru vyhrazeného ženě, kde se může volně pohybovat, avšak pod záminkou ochrany zůstává neustále pod dohledem a kontrolou v souladu s patriarchálním rozdělením moci. Tato pomyslná zahrada je ve výstavě ztělesněna dekorativními hroty oplocení zabodnutými do stěn jako maskulinní gesto – tentokrát však zasazené ženou. V kombinaci s rezem odkazují na zastaralost takového smýšlení a potřebu společenské změny. Rozmístění jednotlivých bodců není náhodné, vychází z historického tance, v němž byl ženský krok vždy určován krokem muže. Její role byla ztělesňovat krásu, ladnost a kultivovanost – co se však stane, když mužský krok zmizí a vedení je předáno ženě? Dvojí vyznění může mít také zavěšený kokon, který na jednu stranu může odkazovat na přechodovou fázi mezi dvěma stavy, zároveň může sloužit také jako ochranná membrána chránící křehký organismus před vnějšími vlivy. Péče, ať už osobní, vztahová či společenská, představuje další významnou osu výstavy. Eva Rotreklová se ve svých výrazných kresbách inspirovaných estetikou animovaných seriálů z přelomu tisíciletí zabývá problematikou péče jako hodnoty, která je sice společensky ceněná, avšak zároveň instrumentalizovaná a často vnímána jako samozřejmost. Svým osobitým stylem plným nadsázky, humoru či ironie analyzuje mechanismy pečovatelských vztahů a zkoumá, jak se tato dovednost předává v rodinných strukturách a zda je skutečná péče možná v prostředí, kde je nezištnost podmíněna existencí kapitalistických modelů. Autorka zde nahlíží péči nejen jako projev vztahu, ale také jako strategii sebeprezentace a nástroj utváření sociální hierarchie. Sahá od intimních vazeb v rodině až po volbu dokonalého pleťového krému – zdánlivě drobná rozhodnutí tak odrážejí širší společenské mechanismy moci a statusu. Jako kulturně podmíněný mechanismus je pečování neoddělitelné od genderových rolí, což se projevuje v různých společenských a osobních situacích. Zkušenosti s mateřstvím a výchovou, jak je reflektuje Pavla Dundálková v díle kojící ženy Růženy, odhalují proměnu tělesného vnímání a ztrátu studu v situacích, kdy se péče stává naléhavou potřebou. Kojení jako biologická nutnost ruší hranice mezi soukromým a veřejným prostorem, přičemž tělo matky se ocitá v paradoxní situaci – je zdrojem výživy i objektem společenské kontroly. Dundálková se v rámci svého díla zamýšlí nad důležitostí vlastní volby, což zhmotňuje i v sošce neholené ženy Sabiny, symbolizující nejen přirozenost, ale také vzdor vůči estetickým normám. Tento motiv otevírá širší pole úvah o těle, jehož podoba a vnímání jsou neustále podrobovány tlaku společenských očekávání. Veronika Čechmánková se naopak zaměřuje na péči jako akt sebevyjádření a vizuálního sebeurčení. Ve svém projektu zkoumá fenomén manikúry a péče o nehty jako kulturního symbolu, jenž je spojován s genderovými stereotypy a sociálními očekáváními. Skrze osobní zkušenosti poukazuje na ambivalentní vnímání tohoto estetického prvku, který může být vnímán jako znak marnivosti či privilegia, ale zároveň jako nástroj sebevyjádření a posílení vlastní identity. Způsob zvolené instalace ve formě autorsky zhotovených stolů s velkoformátovými fotografiemi autorčiných designů nehtů evokuje atmosféru nehtových salonů a klade důraz na kontrast mezi péčí o nehty jako aktem práce a jako aktem reprezentace. Výstava Poem of Powerful Struggle jako celek otevírá otázku emancipace genderové identity od strukturálních omezení až po možnost jejího budoucího postavení mimo binární rámce. Tělo zde není pouhým objektem, ale aktivním prostorem vyjednávání o moci, autonomii a normativitě. Skrze osobní zkušenosti, historické odkazy i současnou vizuální kulturu umělkyně reflektují dynamiku ženské identity v prostředí, které neustále redefinuje, co znamená být ženou.